Thomas Bernhard

Novela nejvýznamnějšího rakouského spisovatele druhé poloviny 20. století je příběhem o přátelství a cestě z izolace, vyprávěním o smíření a hlubinách mezilidských vztahů i přitakáním smrti i životu zároveň.

Beton je jedna z nejpůsobivějších próz rakouského autora Thomase Bernharda (1931–1989), jehož romány a divadelní hry, ve kterých se spojují jazyková virtuozita, patos a humor s mravní neústupností, patří k nejvýznamnějším dílům německy psané literatury druhé poloviny dvacátého století.

Beton je jedna z nejpůsobivějších próz rakouského autora Thomase Bernharda (1931–1989), jehož romány a divadelní hry, ve kterých se spojují jazyková virtuozita, patos a humor s mravní neústupností, patří k nejvýznamnějším dílům německy psané literatury druhé poloviny dvacátého století.

Soubor povídek Thomase Bernharda (1931–1989) nastoluje všechna ústřední témata a postupy jeho tvorby: problém viny a trestu, institucionální moci a osudu jedince, tradice moderního myšlení i jeho sebedestrukce. Právě v povídkách se ještě průzračněji odhaluje zvláštní litanický charakter Bernhardova vyprávění, v němž rytmus řeči zpochybňuje každou ustálenou myšlenku a každou tezi mění ve svůj protiklad.

Novela představuje typického pozdního Berharda: ironicky vypráví o nemožnosti dosáhnout vytčeného cíle, a to především v oblasti ducha. Ztroskotání jako univerzální metafora je i zde zasazena do tragikomických konstelací.

 V Bernhardově literární pozůstalosti uložené v jeho archivu v rakouském Gmundenu byl přednedávnem objeven autorův rukopis s titulem Moje ceny. Jak z archivních materiálů vyplývá, strojopis vznikl v roce 1980.

Svébytný beletristický text obsahuje autorovy komentáře k udělení celkem devíti významných literárních ocenění, jichž se autorovi dostalo, a zároveň tři proslovy, které při těchto příležitostech vznikly. Kniha se vyznačuje typickou bernhardovskou sebeironií a komikou, jakož i sarkasmem vůči bezduchým oficialitám a společenským rituálům. 

Tři autorovy kratší prózy ze šedesátých let spojuje téma trýznivého prožitku lidského údělu. V novele Ungenach (1968) zpracovává motiv dědictví, který o téměř dvacet let později rozvinul ve svém vrcholném románu Vyhlazení. V rané próze Amras (1964) se dva bratři na krátkou dobu po sebevraždě rodičů ocitají na hranici života a smrti. Také závěrečné Moušlování (1969) je zprávou o zraněném životě a o jednotvárnosti lidské existence.

Román Mýcení z roku 1984 je autobiografickým příběhem a zároveň autorovým stanoviskem k otázkám umělecké tvorby. Rámec vyprávění je jednoduchý. Vypravěč se účastní „umělecké večeře“ na počest předního herce Dvorního divadla. Z ušáku v ústraní pozoruje dění a zároveň se před jeho vnitřním zrakem odvíjí příběh mrtvé přítelkyně.

Bernhardova novela Na výšinách vyšla knižně poprvé v roce 1989, avšak autor ji začal psát už v roce 1957, a patří tedy k jeho nejranějším prózám, resp. textům na pomezí poezie a prózy. 

Svazek Bernhardových řečí, rozhovorů a fejetonů ukazuje „veřejného Thomase Bernharda“, tj. shromažďuje podle chronologického řazení jeho žurnalistické práce a veřejná vyjádření. Publikace vychází ze svazku, který pod názvem Der Wahrheit auf der Spur připravili editoři nakladatelství Suhrkamp. Česká edice představuje výbor z tohoto svazku, a to s ohledem na relevantnost vůči českému kulturnímu prostředí. Tento výbor doplňujeme ještě jedním rozhovorem Petera Hamma s Thomasem Bernhardem.

Vyšlo též jako e-kniha.

Svazek Bernhardových řečí, rozhovorů a fejetonů ukazuje „veřejného Thomase Bernharda“, tj. shromažďuje podle chronologického řazení jeho žurnalistické práce a veřejná vyjádření. K obrazu Bernharda-spisovatele patří i to, jakým způsobem svůj veřejný obraz spoluutvářel, jak provokoval veřejnou odezvu na své dílo a do svého díla tuto veřejnou odezvu vepisoval.

Ve svém románu, jenž vyšel v roce 1967, odhaluje Thomas Bernhard se svou typickou bezohledností, ironií, ale především prozaickou suverénností úzkostné stránky lidského života.