Recenze

Améry, Jean: O stárnutí

Host | 6.5.2009 | rubrika: Recenze | strana: 67 | autor: Jan M. Heller

V edici Střed nakladatelství Prostor, exkluzivní nejen cenou knih v knihkupectví, ale zejména volbou děl z oblasti moderní prózy, filozofie i náročné esejistiky, se nedávno objevil autor jménem Jean Améry, u něhož pozornějšího čtenáře překvapí, že navzdory francouzsky znějícímu jménu jsou jeho knihy překládány z němčiny. Vysvětlení je zároveň prosté i podstatné pro jejich pochopení - Jean Améry se původně jmenoval Hans Mayer a narodil se v Rakousku, ale protože se tu narodil jako Žid, po druhé světové válce cokoli německého, včetně vlastního jména, vykázal ze svého života. Po flaubertovském apokryfu v podobě beletrizovaného eseje s trochu kafkovským názvem Karel Bovary, venkovský lékař vyšel nyní další Améryho esej, věnovaný tentokrát stárnutí.

Fenomén stárnutí Améry pozoruje z několika úhlů: v první řadě z hlediska času. Stárnoucí člověk proměňuje optiku, jíž vnímá čas: zatímco mladý člověk říká, že má před sebou čas (rozumí se mnoho času), myslí tím vlastně prostor - prostor svých možností, do kterého vstupuje. Stárnoucí člověk naopak veškerý prostor svého života integruje a uzavírá v sobě, a sice z důvodů, které autor objasní dále. Vedle toho je pochopitelně pro stáří typické jiné vnímání elasticity proudu času, odlišné chápání rychlosti jeho uplývání, způsobené vědomím jeho ireverzibility a konečnosti. Améry se tak svým filohost zofi ckým pojetím času blíží Aureliu Augustinovi a dalším, kteří vůči jevu času jednak propadli epistemologické, dokonce ontologické skepsi, jednak si jsou vědomi toho, že to, co považujeme za čas, je ve skutečnosti veličina prostorová (pohyb hodinových ručiček, otáčení planety); ve zmíněném druhém ohledu upomíná Améry na tradici sahající až k apoštolu Pavlovi, podle níž smrt není pouhým vyhasnutím či nepřítomností života, ale aktivní mocí, která je protikladem, popřením života.
Z dalších úhlů pohledu je inspirativní stárnutí sociální. Spočívá v postoji společnosti k člověku: stáří nastává tehdy, když společnost vynese nad člověkem soud ohledně toho, čím je - protože už nemá šanci být ničím jiným. „Společnost tvrdí: Kdybyste byli tím, co tvrdíte [], pak bychom to museli vědět my.“ Je ovšem možné, že společnost tento soud vynese již v relativně mladém věku člověka: konstatuje, že tento člověk již udělal to, co od něj očekávala, stal se tím, co v něm chce vidět. Takovýto člověk již v mladém věku sociál ně zestárl. Je tím, čím je, a mimo tuto hranici svět nezajímá. Současně je proces sociálního stárnutí provázán se zákonitostmi ekonomickými: dilema „mít, nebo být“, které proslavil (Amérym nepřipomínaný) Erich Fromm, Améry staví na hlavu tím, že mezi obě krajnosti klade rovnítko: Mít je být, člověk je tím, jaká je tržní hodnota jeho majetku, případně jeho samého na trhu práce či na společenském žebříčku, což je rovněž kvantifi kovatelná veličina. Kdyby v tom však někdo z vzývatelů tržního božstva chtěl spatřovat pozitivní hodnoty, Améry ho vyvede z omylu: „Integrující síla vlastnictví je ohromná. Majetek nebo jeho tržní hodnota činí jednotlivce o to poddajnějším, oč jsou tyto okovy příjemnější a oč více se podobají šperkům.“ Ke „společenskovědnímu“ rozměru stárnutí můžeme přiřadit i stárnutí kulturní, projevující se neustále se prohlubujícím nedorozuměním mezi člověkem a světem, způsobeným vzájemným vzdalováním „znakových systémů“ (protože tu Améry, zjevně inspirován Rolandem Barthesem, sahá ke strukturalistické termino logii, důvodně se domníváme, že má na mysli „kód“) soustředěných kolem člověka a těch, které ho obklopují - umění, média, móda apod.
Jak se zdá, stárnutí lze charakterizovat jako konvergentní pohyb člověka k sobě samému: ve stárnutí v sobě uzavírá čas, kterým se stává (a současně se stává světem, vezmeme-li ve shodě s Amérym v úvahu plynulost časoprostorové hranice), stále více se uzavírá do svého těla, ve vztahu k ostatnímu světu je již pouze tím, čím je. Na tomto místě ovšem přichází ke slovu tragický rozpor, živý v moderní společnosti: smrt a stárnutí vnímají lidé jako něco, co se týká vždy „těch druhých“, nikoli jich samých. Jak přesvědčivě ukázal Philippe Aries v Dějinách smrti, středověký člověk věděl, že zemře, a počítal s tím; novověký člověk přestal se smrtí počítat a považovat ji za součást životního běhu. Ze smrti se stalo jakési tabu, které vystřídalo tabu sexuální. Pro obyvatele současného světa, prosyceného kultem mládí, je nesnesitelné spojit právě ono gesto ukazujícího prstu, namířeného ve stárnutí postupně stále nemilosrdněji na každého z nás, s tímto vytěsněním předposledních a posledních věcí člověka z našeho života.
Jak známo z psychologie, na frustraci lidská bytost reaguje buď agresí, nebo regresí. Revolta a rezignace v názvu eseje nejsou ničím jiným než odlišnými pojmy označujícími totéž. Améry v souvislosti s kulturním stárnutím - v tradici francouzské existenciální filozofie - doporučuje revoltu, ovšem při plném vědomí její absurdity: „[Člověk] přijímá znicotnění, a přitom ví, že sám sebe může stvrdit tímto přijetím jen tehdy, když proti němu revoltuje. Je ničím a právě v uznání tohoto bytí jakožto nicoty je přesto ještě něčím.“
Améryho esej barvitě popisuje a dává si pozor, aby nevyzněl ani optimisticky, ani pesimisticky. Jisté vodítko k dilematu mezi revoltou a rezignací poskytuje v poslední instanci autorova biografie: v roce 1978 spáchal Jean Améry sebevraždu.