Recenze

Améry, Jean: Vztáhnout na sebe ruku

Respekt | 28.6.2010 | rubrika: Kultura / literatura | strana: 88 | autor: Ondřej Nezbeda

Pro Améryho byla dobrovolná smrt nejkrajnější podobou svobody

S esejistickou tvorbou Jeana Améryho se pojí bytostná nesnáz. Jeho myšlení je výjimečné nejen svou pronikavostí, ale především zkušeností krutého mučení a smrti, jež tvoří klíčovou podstatu většiny jeho knih (Bez viny a bez trestu, O stárnutí). Jakmile tak recenzent začne polemizovat s radikální skepsí jeho uvažování, pře se vlastně s jeho životem. Už už drze otevírá ústa, ale hned mu je zase zavírá pocit vlastní arogance, který se ještě zesiluje v konfrontaci s otázkou filozofa Theodora Adorna „Jak žít a myslet po holocaustu?“, k níž může jen mlčet. Na rozdíl od Jeana Améryho.

Poslední triumf jáství

Narodil se jako Hans Mayer ve vídeňské napůl židovské rodině. Otec však zemřel v první světové válce a matka ho vychovávala v katolické víře. Jeho židovství tak neurčovala kulturní a náboženská tradice, ale norimberské zákony a vytetované číslo na levém předloktí. Za druhé světové války se zúčastnil odboje v Belgii, věznilo ho a mučilo gestapo a posléze ho deportovali do Osvětimi, Buchenwaldu a Bergen-Belsenu. Své jméno si změnil na francouzský akronym proto, aby demonstroval svůj rozchod s německým prostředím, dlouhá léta dokonce zakazoval vydávat své knihy v Německu a Rakousku. Dva roky po publikaci poslední z nich s názvem Vztáhnout na sebe ruku. Rozprava o dobrovolné smrti Jean Améry v jednom salcburském hotelu spáchal sebevraždu. Psal se rok 1978.

Kdo se spouští do temných hlubin Améryho knihy Vztáhnout na sebe ruku, měl by vzít v potaz ještě jedno předznamenání. Autor se ve svých stylisticky vytříbených textech opírá především o sebepozorování a prožitou zkušenost. Vyhýbá se všem definicím, kategorizování a vědeckému pozitivismu, protože věda nemůže vědět nic o smrti. Diskurz o sebevraždě pro něj začíná tam, kde psychologie končí, jeho přístup je filozoficko-literární, má podobu hledání, ne experimentu. „Snažil jsem se dobrovolnou smrt pozorovat ne zvenku, ne ze světa žijících nebo přeživších, ale z nitra těch, o nichž hovořím jako o sebevrazích (suicidantech), nebo o těch, kteří se k sebevraždě chystají (suicidérech).“

Jak Jean Améry v knize přiznává, sám už jednou vyšel smrti naproti, ale po třicetihodinovém kómatu byl „zachráněn“. Místo pocitu šťastného návratu a vykoupení ho však naplnila hořkost vůči všem těm dobře smýšlejícím lidem, „kteří ho potupili“. V jeho myšlení společnost stojí proti člověku, protože si ho vždy nějak nárokuje. Proto jedinou, nejkrajnější a také poslední dosažitelnou podobou svobody je dobrovolná smrt. Jestli se totiž člověk rodí a umírá vždy osamocen i při „přirozeném“ skonu – vždy je to nakonec pouze on sám, kdo vchází do náruče smrti, potom patří jen a jen sám sobě a může o sobě rozhodnout.

Společnost si jedince navíc nárokuje ve chvíli, kdy odmítá logiku života a chce skoncovat s jeho absurditou. Ocitá se v situaci „před skokem“, která spojuje všechny typy sebevrahů, ať už svůj čin chtějí vykonat promyšleně, hystericky, v afektu, nebo chtějí předejít bolesti nebo si zachránit čest. Tehdy sebevrah podle Améryho možná poprvé v životě získává důstojnost. „Sebe sama zakouší jako cosi vyřízeného, byvšího. Tu se naposled pokusí dospět k sobě samému.“ A tak přikládá hlaveň do úst, vrhá se z šestnáctého patra do hloubky pod ním, otáčí kohoutkem plynového vařiče nebo polyká barbituráty. Zároveň se ale ocitá v paradoxní situaci, protože ve chvíli, kdy konečně zažívá triumf svého já, se svého jáství zbavuje.

Jean Améry samozřejmě nechce nikoho k ničemu vybízet, chce o dobrovolné smrti „svědčit“, ne „přesvědčovat“. Nechce sebevraha oslavovat jako hrdinu. Jen mu přiznat právo na jeho zhrzený a tupený postoj. Sebevrah by podle něj neměl nést znamení vyšinutosti, protože otázka normality je vždy věcí společenské dohody a její podoba se proměňuje v čase. „Jak nemocný je melancholik? A člověk trpící depresemi? (...) Jak moc byli nemocní vizionáři, mystikové, extatikové?“

Naše společnost se ještě neodnaučila stigmatizovat sebevrahy. Odráží se to v přetrvávání jazykové podoby samotného slova sebevražda, v němž se ozývá jednoznačný morální soud, „prastaré strašidlo hříchu“. Jean Améry chce proto pro sebevrahy stejná práva a pochopení, jako mají jiné minority, například homosexuálové, přestože ti se nestaví proti logice samotné existence, ale jen proti logice rozmnožování.

Smrtí se svět nemění, ale končí

Jean Améry se samozřejmě zabývá i vztahem dobrovolné smrti ke křesťanské víře, ale zasahování náboženství do lidských věcí pro něj není znovu ničím jiným než výrazem moci společenské. „Slova o křesťanském Bohu, jenž nás ,s nekonečnou moudrostí miluje‘, a přitom nás vydává napospas dupající holínce nebo kremační peci, jsou v mých očích jednoznačně blasfemická.“
Svět se po smrti nemění, ale končí. „Smrt je nic, Nic, nicota.“ Život je hodnotou biologickou, která se denně všude stejnou měrou potvrzuje i popírá, lidé se rodí a poté umírají. Není tedy člověku darem, ale vlastnictvím, které mu nikdy skutečně nepatřilo, protože jeho bytí je od samého narození bytím ke smrti. Pojem, kolem nějž se Améry v kruzích pohybuje, je „důstojnost“, kterou považuje za hodnotu vyšší než život sám.

Jeho radikální skepse a „nevolnost ze života“ se dá jistě psychologicky vysvětlit jako postkoncentrační syndrom, jako důsledek depresí nebo psychické nemoci, která by se dala léčit. Ale jak už bylo řečeno na začátku, každá taková námitka jeho poselství arogantně znevažuje a zraňuje.

Člověku spíš pomůže zasadit si Améryho pohled do kontextu. Vzpomene si na Camuse a Sartra, celý proud ateistického existencialismu, jehož východiskem byl člověk jako jedinec soustředěný na svoje vnitřní ego, plný úzkosti, vědomí nevyhnutelnosti smrti, odcizení a pocitu nesmyslnosti existence, která vyplývá z nároků společenské smlouvy a dědictví moralistických tradic. Vzhledem k Améryho životní zkušenosti je to přirozený a logický postoj. Zároveň je to však samozřejmě jen jeden z mnoha myšlenkových rozvrhů, jak podstatu bytí – a tedy i etiku dobrovolné smrti – chápat.

Protipól Jeana Améryho představují religiózní tradice, jež nacházejí cestu v oproštění se od vlastního já. Stojí tu tak proti sobě odevzdání a smrt vlastní rukou coby konečné nalezení vlastní vůle a důstojnosti. A v této chvíli už záleží na čtenáři, jeho životní zkušenosti a na tom, ke kterému pólu bytostně tíhne.

Ani v jednom případě ale nemizí zvláštní pocit blízkosti, když mu Améry důvěrně svěřuje své naléhavé poselství. „Konečně patřím sám sobě: ovoce svého rozhodnutí nebudu sklízet, jsem s tím spokojený, a to i v bolesti rozloučení, která je nemalá, zvláště pomyslím-li, že svět šťastného je jiný než svět nešťastného a že smrtí se svět nemění, ale končí.“