Recenze

Auster, Paul: Muž ve tmě

Tvar | 28.5.2009 | rubrika: Recenze | strana: 22 | autor: Michal Jareš

Po nijak převratném a nepříliš komplikovaném Brooklynském panoptiku (česky Prostor 2007) vychází Austerova novela z roku 2008, která opět ukazuje ty nejzajímavější a nejsilnější stránky tohoto amerického spisovatele. Odehrává se během jedné noci v domě Augusta Brilla. Ten je po autonehodě upoután na lůžko, v domě navíc s ním žije jeho dcera Miriam a vnučka Katya. Všichni tři jsou nějak postiženi osudem – Brillovi zemřela manželka, Miriam se dosud nevzpamatovala z rozvodu a Katye zabili jejího přítele. Dům smutku a ticha je proto plný vzpomínek, útěků od reality do světa filmů i do světa představ. Dohromady skládá elegantní pastiš z již známých „austerovských“ motivů z jeho předchozích knih: film a filmová historie odkazuje na Knihu iluzí (č. 2005), vzpomínání na události, které se staly, zase na Leviatana (č. 2002). Rodinné historie zase mohou evokovat jeho Vynález samoty (č. 2000). Auster se v zmíněném prostoru však pohybuje brilantně a je radost jej číst. Zmnožuje případné události a dává jim význam. který objevujeme zvolna a postupně. Nechává nás vlastně jen letmo nahlédnout do událostí jednoho večera a noci, takže sami poznáváme tragiku všech tří obyvatel domu, i jejich pomalé probírání se z táhlé letargie. Ale není to jen takový „obyčejný“ večer osamocených individuí, stane se tu velmi důležitý zlom, který napovídá, že budoucnost, reprezentovaná právě vnučkou Katyou, bude alespoň v něčem smysluplná.
Austerovou výhodou je jeho velmi zručné umění psát a svým vyprávěním zaujmout, protože nezůstává jen v rovině banálního popisu děje, který by se dal zhustit do jedné dvou vět. Brill – někdejší kritik a nositel Pulitzerovy ceny – v noci, kdy nemůže usnout, si začíná vytvářet paralelní příběh o Americe, kde zuří druhá občanská válka. V takovém paralelním světě se objeví z ničeho nic muž jménem Owen Brick, jenž pochází ze světa tady, tj. z neparalelních Spojených států. Brick dostane za úkol zabít jednoho člověka, čímž by se válka v alternativních Spojených státech měla ukončit. Nejzajímavější na tom však je, že tím člověkem je právě August Brill, tedy vypravěč a ten, kdo si celý příběh Owena Bricka vymýšlí. Vlastně taková sofistikovaná a umělecky přetavená suicidální myšlenka, jak sám sebe zabít pomocí vlastní fantazie, do které je nenásilně vtělená úvaha o současné Americe. Vedle tohoto fantaskního příběhu tu svou roli samozřejmě hrají typicky austerovské, rozumem sotva vysvětlitelné příběhy a náhody, které se lidem občas dějí. Zde lze vzpomenout na snímek Smoke (1995), ke kterému Auster psal scénář a společně ho s Waynem Wangem i natočil. Mottem pro tyto místy až fantaskní prvky (zde můžeme vzpomenout na další Austerovy knihy Mr. Vertigo /č. 2001/ nebo na knihu Za pokus nic nedáte /č. 1997/) by mohla být následující věta z přítomné novely: „Dřív či později si každá rodina projde obdobím mimořádných událostí – děsivých zločinů, záplav a zemětřesení, neuvěřitelných nehod, zázračné přízně štěstěny – a není na světě rodiny bez utajovaných kostlivců ve skříni, bez truhel plných skrývaných materiálů (...).“ (s. 114)
Jenže ani to není vše a odkrývá se nám další patro této knížky. I když se novela jmenuje Muž ve tmě, je ve své podstatě poctou ženám. Miriam píše odbornou práci o dceři spisovatele Nathaniela Hawthorna, Rose. Katya zase obsedantně sleduje klasické filmy a velmi bystře pozoruje a komentuje jednání ženských hrdinek. O dvou ženách v krizové situaci byla řeč, stejně tak ženská hrdinka ve vymýšleném příběhu způsobí katastrofu. V Brillově vzpomínání i vlastním životě jsou ženy hybatelkami všeho, vždy se u nich končí a samy se pro něj stávají nejpodstatnějšími a nejdůležitějšími momenty jeho života. O čem jiném ostatně může muž v osamění přemýšlet víc než o konfrontaci se ženami? Zejména v nekonečné pomalosti minut a hodin uprostřed zdánlivě bezedné noci. Tato pocta ženám a jejich schopnosti určovat chod dalších věcí je navíc psána naprosto bez berliček feministického nebo genderového vymezení; prostě jsou a žijí. Navíc ono čekání v temnotě na znovuzrození a naději je zde ve velké míře daleko víc přiznáno ženskému principu. Symbolicky se tak zrození ze tmy do světla (navíc pokud půjdeme do důsledků, co jiného je Katyou sledovaný film než střídání světla a tmy) vrací od evangelijních slov k matce a jejímu daru přivést život z hlubin do světa. I když ten svět, nahlížený nocí, je tvrdý, zlý a nehostinný.
A na konec drobnost k překladu Jana Jiráka – jinak velmi dobrému. Vzhledem k tomu, že se věnuje mediálním a komunikačním studiím a překládá též pro film, mohl odchytit to, že indický režisér filmu Hlas krve je u nás tradičně uváděn pod jménem Satjádžit Ráj, a ne v poangličtělé verzi Ray.