Recenze

Bernhard, Thomas: Na výšinách

Lidové noviny | 25.7.2009 | rubrika: Orientace/knihovna | strana: 21 | autor: KAZIMÍR TUREK

Někteří autoři na konci života nerozvážně svolují k publikování svých nezralých opusů. V případě rané prózy Thomase Bernharda (1931-1989) Na výšinách však šlo o krok oprávněný.

Thomas Bernhard odevzdal novelu Na výšinách nakladateli ve chvíli, kdy už nebyl kvůli zdravotnímu stavu schopen žádné další tvorby a byl si jistý blízkostí smrti. Možná chtěl ještě naposledy zažít úspěch, jeho touha být na výsluní byla obrovská - i proto nechal v 80. letech znovu vydat své básně, ačkoliv je sám označil za „šmejd“.
Jedno je jisté: po pětadvaceti letech šlo o první dílo, u nějž Bernhardovi nezáleželo na honoráři - vzdal se jej ve prospěch nakladatelství. Čin u něho zcela výjimečný. Nevěřme totiž mýtu o všestranně trpícím autorovi. Ač byl ve své vlasti mnohými nenáviděn - a sám tuto nenávist umně přiživoval -, vydělával psaním víc, než si kterýkoliv český spisovatel umí představit. Peníze ho motivovaly - často texty chrlil v horečném tempu proto, že potřeboval třeba rekonstruovat některý ze svých venkovských domů.
Na kvalitu díla však motivace neměla vliv - žádný z jeho textů nelze považovat za uměleckou prohru. Ostatně, jak řekl v souvislosti s Thomasem Bernhardem pro Divadelní noviny rakouský dramatik Peter Turrini: „Bylo by určitě příjemné, kdyby dobré knihy psali jenom dobří lidé, ale bohužel tomu tak není.“ A dobrá je i kniha Na výšinách. Přestože nesnese srovnání s nejznámějšími Bernhardovými díly, jako jsou Staří mistři, Wittgensteinův synovec, Korektura či Mýcení, umožňuje cenný pohled - nestyďme se použít to klišé - do umělcovy duše.
Próza Na výšinách s podtitulem Pokus o záchranu, nesmysl prý začala vznikat v roce 1957 (datována pak byla rokem 1959), kdy měl rakouský spisovatel za sebou pár povídek a právě mu vyšla debutová sbírka básní Na zemi a v pekle. Už ale stihl vyvolat první z mnoha skandálů: o dva roky dříve ho zažaloval intendant salcburského Zemského divadla. Bernhard totiž divadlo označil za „cirkus diletantismu“. V literárním provozu tedy nebyl úplným nováčkem, na opravdovou slávu však teprve čekal: jeho první román Mráz vyšel v roce 1963 a Bernhard se hned stal literární hvězdou. Potřetí nezapřeš Je však otázka, kdy a jak text Na výšinách vznikal doopravdy: Bernhardův životopisec Joachim Hoell poznamenává, že se próza zmiňuje o „obchodníku s nemovitostmi“ Hennetmüllerovi, a je nepravděpodobné, že by Bernhard až pár let po napsání novely potkal muže stejného povolání Karla Hennetmaiera, který se na desetiletí stal jeho dobrým přítelem - a později postavou skrytou pod jménem Moric v novele Ano.
Sám Bernhard tvrdil, že rukopis nalezl až v roce 1988 ve svém vídeňském bytě a zveřejnil jej bez větších korektur. Celé to však připomíná mystifikaci Vladimira Nabokova okolo novely Čaroděj. Autor píše, že tento předobraz Lolity zničil v roce 1940 a až v roce 1959 prý s úžasem zjistil, že se tak nestalo. Podle znalců jeho díla však neodpovídá Nabokovově povaze, aby nějaký text zničil, nebo na něj dokonce zapomněl. A ani Bernhard svá díla neztrácel.
I kdyby však próza Na výšinách byla později upravována výrazněji, než autor přiznává, její základ určitě vznikl právě v druhé polovině 50. let. Nejde jen o zjevné autobiografické zmínky, ale i o celkový ráz: text působí na Bernharda až neskutečně křehce, psal jej ještě spíše básník než prozaik. Přes všechna silácká gesta - kterých je i Na výšinách požehnaně - se zdá, jako by autor teprve ohledával terén, který o pár let později sebevědomě ovládne.
Možná si ani po letech nebyl svým textem jistý. Bernhardův editor Jochen Jung o jejich schůzce v roce 1988 napsal: „Setkáváme se v nějakém podniku nedaleko jeho vídeňského bytu. Přesně po mé třetí otázce, kdy spolu zase něco uděláme, vytáhne rukopis zabalený do oranžové obálky a se slovy ,Tak udělejte tohle‘ mi ho předává. Na obálce stojí Hostinec. Víkend, na rukopisu Thomas Bernhard (Na výšinách) Pokus o záchranu, nesmysl.“ Možná je to náhoda, ale symbolická: spisovatel se nechává opakovaně dotazovat a teprve třetí otázka potvrdí, že dílo má opravdu spatřit světlo světa. Potřetí ho zkrátka zapřít nelze.
Ještě je naděje Bernhardovy pochybnosti mohl vzbuzovat i fakt, že próza Na výšinách není tak nekompromisní jako jeho ostatní texty: ačkoliv i zde neváhá vylít žluč na všechno a na všechny, mezi řádky najdeme doufání, že svět není zcela takový, jak ho kolem sebe vidí. Jako by se autor ještě nechtěl vzdát naděje. A jako by zde doznívalo Bernhardovo gymnaziální katolictví: hned vedle tvrzení „všechno se hroutí, rozpadá se“ najdeme otázky „z čeho žít, v nejbližší budoucnosti, v celé budoucnosti?, z čeho tedy?“. Ještě padají slova, jako je láska či sebeobětování, ještě vedle neradostné reality existuje druhá strana mince jako v díle katolických autorů, kteří sice na současníky dštili síru, ale zároveň ukazovali jakousi cestu.
Bernhard zde ještě není připraven přijmout radikální skepsi, kterou se vyznačují jeho stěžejní díla. Snad chce věřit, že hodnotou - byť pochybnou - může být život sám. „Sebevražda patří ke zločinům, jež je třeba jednoznačně odmítnout: že člověk za sebou zase zavře dveře, které rozevřel: to je nemožné: pokračovat tak, že odumřeme, otupíme a odumřeme,“ píše v próze Na výšinách.
Už o dekádu později se však v novele Moušlování vyjadřuje jinak: „Všichni lidé mají přece nějakou příčinu, důvod skoncovat se životem, ale chybí jim k tomu vůle, zatímco jiní jsou sice odhodlaní, ale nemají sílu a zase jiní mají vůli a sílu, ale chybí jim možnost. V nejsložitějším i nejjednodušším člověku je však přinejmenším jednou za den důvodem všechno.“ Veškerá naděje mizí: i Bernhardovy maximalistické požadavky na svět jsou zesměšněny skutečností, že existuje smrt. V té době už byl jeho světonázor neochvějný: lidé jsou monstra a v každém vztahu je aspoň jedna oběť. Na počátku bylo zrno Podle záložky knihy Na výšinách jde zřejmě o fragment rozsáhlejšího románového celku. Stejně tak je však možné, že právě takto jej chtěl autor publikovat od počátku. V textu opakovaně naznačuje, že jde o zápisník mladého muže, který bydlí v hostinci, pozoruje své spolubydlící a dělá si poznámky o jejich i vlastních názorech.
Na každý pád tato próza obstojí sama o sobě, ačkoliv takřka nemá děj. Stačí, když čtenář přijme, že jde skutečně o zápisník mladého spisovatele, který si tříbí myšlenky i techniky psaní: přeskakuje z ich- do er-formy, nešetří dvojtečkami, odstavce působí, jako by je bez většího rozmyslu ve chvatu črtal někdo, kdo netuší, zda další myšlenka naváže na předchozí, nebo se hovor stočí jinam.
Přistoupíme-li na tuto hru, z chaosu vyvstane poměrně zralý text, který navíc předjímá mnohé z pozdějších Bernhardových knih. Novela mu totiž opravdu posloužila jako svého druhu zápisník. Objevíme v ní nejen myšlenky, které později rozvedl, ale i různé dějové motivy: například procházka „se slečnou“ po hřbitově se objevuje o pět let později v novele Amras. Na prózu Na výšinách se lze tedy dívat jako na zrno, z něhož vyrostl strom velkého - v obou významech toho slova - Bernhardova díla.
Z Thomase Bernharda tak nyní máme vydáno vše podstatné. Chybí už jen část kratších próz, některá dramata a dramolety - ty by měl obsahovat třetí svazek her, který má Divadelní ústav vydat letos - či novinové články. Knižní vydání by si zasloužil i přepis filmu Tři dny - hodinový Berhardův monolog je podle Hoella jedním z nejdůležitějších spisovatelových vyjádření o umělecké tvorbě - i četné rozhovory, z nichž část už vyšla v českých časopisech. Doufejme jen, že se pak vydávání zastaví a nedočkáme se poznámek na zadních stranách rukopisů či blahopřání z pohlednic. To si totiž nezaslouží nejen Bernhard, ale ani žádný jiný spisovatel.

***

KNIHA TÝDNE
Na výšinách

Thomas Bernhard
Přeložil Miroslav Petříček.
Vydalo nakladatelství Prostor,
Praha 2009. 152 stran.

Foto popis| Rakouský prozaik a dramatik Thomas Bernhard patří ve zdejším prostředí k oblíbeným autorům. V českém překladu už mu vyšlo téměř kompletní dílo.
Foto autor| Repro LN