Navíc vložte kód i těsně za úvodní značku : Ferrante, Elena: Geniální přítelkyně [PROSTOR nakladatelství - online knihkupectví]



Recenze

Ferrante, Elena: Geniální přítelkyně

Hospodářské noviny | 9. 12. 2016 | rubrika: Kultura | strana: 11 | autor: Jan Němec

Román Geniální přítelkyně je jako klenot v prachu Neapole

Věřím, že když už jsou knihy napsány, své autory k ničemu nepotřebují,“ sdělila italská spisovatelka Elena Ferranteová svému nakladateli v roce 1991. Bylo to rok před tím, než vydala svou prvotinu, a více než dvacet let před tím, než se proslavila románovou tetralogií Geniální přítelkyně, jejíž první díl nyní vychází česky.

Eleně Ferranteové přitom slouží ke cti, že za tu dobu na svém postoji nezměnila vůbec nic – přestože se z románové série stal světový bestseller, autorka stále stojí v pozadí. Co víc, záměrně se skrývá: jméno Elena Ferranteová je jen pseudonym.

První díl Geniální přítelkyně se odehrává v Neapoli v 50. letech 20. století. Čtenář to trochu zná z filmů italského neorealismu: oprýskané činžáky, chudoba, násilí, viditelná či neviditelná přítomnost camorry, láska jako ideál a iluze zároveň.

Ale zatímco neorealističtí režiséři viděli hlavně mužský svět, v němž se ženy vyskytovaly především jako tajemství anebo jako milenky, když o svou tajemnost přišly, Ferranteová na to jde odjinud. V češtině to tak na první pohled nepůsobí, ale geniální přítelkyně tady není partnerka – a vlastně to ani nemusí být přítelkyně v jednotném čísle.

Ferranteová vypráví zejména o dvou na začátku asi šestiletých dívkách, na konci více než šedesátiletých ženách. Elena Grecová příběh velkého přátelství a rivality vypráví a Lila Cerullová je ta, bez které by nic z toho nebylo. Lila hýbe světem okolo, ona je ta výjimečná, osudová, neproniknutelná, ta zlá, brilantní a úspěšná, drahokam v prachu chudé neapolské čtvrti. Geniální přítelkyně je bestseller výjimečný tím, že i náročnější čtenář chápe, proč se jím stal. Ferranteové se podařilo spojit pár věcí, které se na jednom místě nevyskytují zase tak často. Svět románu je příjemně konkrétní, smyslový, je to spíše svět událostí než idejí, a přitom není prvoplánově akční: je plný dojmů, plánů, objevování života.

Má v sobě také něco z příběhů, které kdekdo hltal v mládí, například v podobě amerického televizního seriálu Beverly Hills 90210. Nehledě na úplně jiné prostředí, tam i tady hrají prim přelétavé lásky a křehké koalice.

Ferranteová skvěle zachycuje ten zdánlivě bezstarostný svět dětství a mládí, který v sobě ovšem obsahuje vážnost, jaká se s přibývajícím věkem vytrácí.

A konečně, i když něco – například neustále se vracející motiv školního prospěchu – může působit banálně, autorka si dává pozor, aby nic nebylo vysloveně hloupé. Daří se jí to hlavně díky upřímnosti, úsečnosti, téměř až tvrdosti, s jakou o poválečné Neapoli vypráví: nic se zde rozhodně nerozmazává, věci mají ostré hrany a krev není kečup, ale opravdu krev.

S tím, jak věhlas autorky vzrůstal, pseudonym Elena Ferranteová vyvolával stále větší zvědavost. V Itálii se z toho stal lov na identitu, až se jednomu investigativnímu novináři podařilo zjistit, že autorkou je téměř jistě italská překladatelka z němčiny Anita Rajaová.

Co na tom záleží? Elena Ferranteová se nikdy nevyhýbala e-mailovým rozhovorům a před jakýmkoli odhalením tohoto typu má náskok. Vždy tvrdila, že prostor, který by v médiích mohla okupovat jako autorka, patří přímo jejím postavám. Její hrdinky Elena či Lila ho mají čím zaplnit a na tom se nic nezmění.