Recenze

Rousseau, Jean-Jacques: Esej o původu jazyků

VašeLiteratura.cz | 30. 4. 2012 | Jiří Lojín

Úvahy francouzského filozofa

Nakladatelství Prostor v roce 2011 zaplnilo mezeru v českých překladech díla Jeana-Jacquese Rousseaua a vydalo jeho Esej o původu jazyků. Pro čtenáře je to nejen zajímavá sonda do myšlení tohoto osvíceneckého filozofa, ale i příležitost doplnit si znalosti o některých faktech osmnáctého století.

Text Eseje o původu jazyků je přehledně rozdělen do kapitol, jejichž název ve stručnosti shrnuje jejích obsah. To přispívá ke srozumitelnosti, stejně jako čtivá forma, která je výrazně odlišná od komplikovaných, a jakoby úmyslně zamlžených textů některých jiných filozofů, kteří své práce přeplňují nově zavedenými pojmy, jimiž je nutno se nejprve prokousat a pochopit je.

Jean-Jacques Rousseau se ve svém eseji zabývá vývojem jazyka z mnoha hledisek. Nejprve hledá různé druhy prostředků, jakým mohou nejen lidé, ale i jiní živočichové sdělovat potřebné informace ostatním a uvažuje o vývoji a formě prapůvodního jazyka. Od vzniku jazyka přechází k písmu a ke krátké a zajímavé kapitole Zda je pravděpodobné, že Homér uměl číst. Velkou pozornost věnoval Rousseau rozdílu vývoje jazyka v jižních a severních zemí. Nápadná je velmi rozdílná délka těchto oddílů. V kapitole Úvahy o popsaných rozdílech je velmi pozoruhodná pasáž o vlivu mluveného slova a fanatismu:

Tak se jeden naučí trochu číst arabsky a usmívá se, když listuje Koránem, zatímco kdyby slyšel Mohameda, jak jej osobně vyhlašuje tím výmluvným a kadencovitým jazykem, oním znělým a přesvědčivým hlasem, který nejprve svede ucho a pak srdce a který své věty neustále oživoval důrazy nadšeného uchvácení, vrhl by se na zem a vykřikl: Velký proroku, vyslanče Boží, veď nás ke slávě a mučednictví, chceme v tvém jménu zvítězit či v tvém jménu zemřít.
(Rousseau,J. Esej o původu jazyků. Praha: Prostor, 2011, str.85.)

Pak již rychle přechází ke svému oblíbenému tématu – k hudbě. V tomto bodě jeho úvahy velmi košatí a neopomene také rýpnutí do francouzské opery, na úkor které vyvyšoval italskou:

Co bychom řekli o malíři natolik zbavenému citu a vkusu, aby takto uvažoval a aby potěšení, jež u nás malba vyvolává, hloupě omezoval na fyzikální stránku svého umění? Co bychom řekli o hudebníkovi, jenž by – pln podobných předsudků – spatřoval pramen velkých hudebních efektů pouze v harmonii? Prvního bychom poslali natírat táflování a druhého bychom odsoudili psát francouzské opery.
(Rousseau,J. Esej o původu jazyků. Praha: Prostor, 2011, str.96.)

Odpor, který měl Rousseau k fyzikální a matematické interpretaci hudby, je další velmi zajímavým momentem jeho úvah a zvlášť zřetelně se objevuje v kapitole Falešné analogie mezi barvami a zvuky.
Ke konci eseje téma hudby opouští a vrací se ke společenským aspektům jazyka  - Vztah mezi jazyky a druhy vlád a čtenář může s trochu rozpačitým úsměvem konstatovat, že za dobu několika století se některé věci jen málo změnily:

Pospolitosti dospěly ke své poslední formě: veškeré změny se v nich dějí již jen za pomocí kanonů a peněz, a jelikož lidu už není co říkat vyjma rozkazu „Dejte peníze!“, říká se to pomocí plakátů na nárožích anebo vojáků v domě. Na to není potřeba nikoho shromažďovat, právě naopak – je nutno zajisti, aby poddaní zůstali rozptýleni: tak velí maxima moderní politiky.

(Rousseau,J. Esej o původu jazyků. Praha: Prostor, 2011, str.130-131.)

 Knize malého rozsahu byla za strany vydavatele věnovaná velká pozornost. Pečlivost, kterou vydání provázelo je dána i tím, že vyšla v rámci výzkumného záměru Základy moderního světa v zrcadle literatury a filosofie řešeného na FF UK. Text přeložil PhD.Martin Pokorný, mladý, ale velmi zkušený překladatel, který má za sebou celou řadu překladů odborných i uměleckých. Jeho vlastní odborné studie čtenáři zaručí, že překlad Rousseovy eseje nebude zatížen chybami a neporozuměním textu nebo historickému kontextu. Poznámky k Rousseauovu eseji pocházející ze starších vydání jsou výrazně odděleny od poznámek překladatele. Obojí velmi přispívá k porozumění textu i k dokreslení filozofovy osobnosti a jeho názorů. Ke knize je připojen velmi fundovaný doslov, jehož autorem je Dr. Prof. Miroslav Petříček, filozof a žák Jana Patočky.