Recenze

Rufin, Jean-Christophe: Nesmrtelná túra do Compostely

Respekt | 17/2015 | rubrika: Kultura | strana: 55 | Jan H. Vitvar

Muka a myšlení touhy

Jste úspěšný doktor, zakladatel Lékařů bez hranic, obratný velvyslanec a jeden z pouhých čtyřiceti členů francouzské akademie; nemluvě o tom, že jste za knihu Červená Brazílie dostal Goncourtovu cenu pro nejlepší román roku 2001. Ale pak se ve vás něco zlomí. Chcete být chvíli sám, ujasnit si myšlenky, srazit si ego a vrátit se k „nezbytné pokoře po životním období charakterizovaném úředními funkcemi a poctami". Takovým procesem prošel Jean-Christophe Rufin (62), než nastoupil na osmisetkilometrový pochod z pohraničního Hendaye do španělského Santiaga de Compostela, kde v 9. století byly objeveny ostatky apoštola Jakuba.

Svatojakubská cesta je v posledních letech nesmírně populární i u nás, a to nejen mezi katolíky: pouť lemovaná lacinými ubytovnami, kláštery a jídelnami láká všechny, kteří si chtějí sáhnout nejen na dno svých sil, ale i nitra. Přesně to platilo rovněž pro Rufina. V esejisticky laděném cestopise sugestivně líčí proměnu, kterou během pár týdnů nepřetržitého pochodu podstoupil. Jak si zprvu uvědomoval, že jeho unavená tělesná schránka je jen kusem smradlavého odpadu, který „ho vylučuje ze společné existence a činí z něj bezvýznamnou věc, již lze postříkat blátem, ohlušit klaksonem a v případě potřeby přejet". Jak se v divoké přírodě utíkal k víře, jež se „jeví jako alternativa vůči onomu sestupu do animality, který zcela reálně hrozí". A jak nakonec zjistil, že ona Cesta je ve skutečnosti určená k tomu poutníka vyvázat „z muk myšlení a touhy", kdy jen vnímá přírodu kolem sebe, zatímco „ješitnost ducha a utrpení těla" se stává bezvýznamnou záležitostí.

Rufin má dar mluvit o slabostech a pochybách jiných i vlastních; ale nementoruje, jen ironicky pomrkává nad absurditami civilizace. A hlavně je obdivuhodně pokorný. Kdyby byl kněz, církev svatého Jakuba by se mohla aspoň o trochu méně strachovat o svou budoucnost.