Recenze

Rufin, Jean-Christophe: Nesmrtelná túra do Compostely

Lidové noviny | 3.6.2015 | rubrika: Kultura | strana: 8 | autor: Jiří Peňás

Francouz na cestě ke svatému Esejovi

Pouť do Compostely je tak zprofanovaná, že člověk, slyší-li již zas někoho, že se po ní pustil, počne zívat. Ale pak jsou výjimky. Jako když o ní píše Jean-Christophe Rufin.

Předně je to zajímavý člověk. Francouz toho nejlepšího etnického vydání, to jest duchaplný, šarmantní, intelektuál přijatelně narcistně založený – a idealista a humanista, což se nevylučuje s ironikem, ale násobí. Něco jako moderní Voltaire dejme tomu. Příznačná je jeho dvojdomost též osvícenského druhu. Profesí lékař, zálibou literát: zakladatel slavné humanitární organizace Lékaři bez hranic a pak diplomat v Africe, autor několika úspěšných románů, česky vyšly Adamova vůně (2007) a Červený obojek (2014). Úspěšný muž.
No, ale když nejspíš z toho všeho úspěchu byl již unavený (a jak píše, potřeboval shodit pár kil), došel k názoru, že by si měl od toho všeho nějak odpočinout. To napadají člověka kolem šedesátky (tolik mu v roce 2013, kdy pouť podnikl, bylo) různé věci, z nichž idea jít na dlouhou cestu není ještě nijak výstřední. Tak se zrodil – opravdu nijak originální – nápad vydat se do Santiaga de Compostela, po té nejslavnější (a nejzkomercionalizovanější) cestě evropského křesťanstva, které po ní už dávno z primárně křesťanských důvodů neputuje.
Tak i Rufin. Ani jemu zpočátku vlastně o spirituální důvody nešlo. Prostě chtěl vyrazit, udělat si čas pro sebe. Měl v úmyslu promyslet si nový román a především potřeboval změnit „rytmus života“. (Ach, ta rozkoš příslušníka staré evropské buržoasie, stále ještě natolik mohovité, že si může dovolit na tři měsíce vypadnout a jít bez obav, že ho to materiálně či jinak zničí...)


Uvažoval nejprve o tom, že přejde po hřebenech Pyreneje, pak po jisté rozvaze zvolil severní cestu k svatému Jakubovi – Camino del Norte, šplhající v některých úsecích po strmých pahorcích Kantaberského pohoří. To je to horstvo táhnoucí se podél severního španělského pobřeží.


Jeho putování mělo několik zásad a několik jejich popření. Za prvé šel sám. Až teprve skoro u konce se k němu přidala na několik etap jeho nonšalantní (tak si ji čtenář představuje) etiopská manželka, která přijela vlakem z Paříže. To byla jediná krizová situace, neboť ješitný chodec jí chtěl předvést své poutnické dovednosti, v čemž hanebně zkrachoval.
Druhou zásadou bylo, že šel stále pěšky, celkem osm set kilometrů. To rovněž několikrát nedodržel, neboť párkrát použil hromadnou městskou dopravu, třeba vBilbau metro. Mírně si to pak vyčítal. Nejdůležitější zásada ale byla, že se nebude chovat jako turista, nýbrž opravdu jako poutník. Mezi tím je rozdíl: turista je jev moderní doby, poutník středověku. Turista postupuje od jednoho vnějšího vjemu k druhému, poutník si vnějšku všímá, jen když musí. Turista putuje po povrchu, poutník do sebe sama. Rufin přitom nebyl žádný asketa, natož mystik, o náboženství mluví minimálně. Ale rozptylování a odvádění pozornosti se bránil odhodlaně. Výstižně popisuje, co takové sebeomezení znamená a obnáší: co to dělá s tělem, kde naskakují puchýře, co se nejvíce potí, jak dlouho trvá, než tělo otupí, a tak dále. Jde vlastně o jakýsi pokus sebou samým, o pozorování, které však je nutné podat tak, aby z toho měl také něco čtenář.


To už je také věc stylu. Ten je spíš esejistický než fejetonistický nebo klasicky cestovatelský. Nejde o bedekr, a kdo by chtěl podle té knihy jít, byl by nejspíš zklamán. Tím spíš knihu může číst ten, kde takové úmysly nemá.


Rufin vychází ze staré dobré montaignovské tradice „pokusů“ (essai) říci něco „zajímavého“ o sobě samém, jež se zakládá na pozorování a schopnosti toto pozorování – duchaplně – rozvíjet. Během cesty si nepsal zápisník, nic zbytečně nehromadil, ani informace, ani vizuální zážitky. Fotoaparát s sebou rovněž netahal. Původně prý ani netušil, že bude o cestě jednou psát. To mu vnukli až přátelé doma v Paříži, kteří byli překvapeni (říká on), že o cestě tak zajímavě mluví; možná se ho chtěli zbavit... On sám byl prý zase překvapen, že se mu při psaní zážitky, vjemy a dojmy tak spolehlivě vracely. To, jak předpokládá, souvisí s proměnou ducha během cesty a snad i nějakou dobu po ní. Duch se proměňuje víc než tělo, zároveň je z podstaty prchavý a těžko zachytitelný. Ale to je to umění.


„Cesta byla tvrdá, někdy však dobrotivě splní ta nejdůvěrnější prání. Jen nutno umět vytrvat.“ Rufin vytrval. Aby ne...