Recenze

Sedláčková, Andrea: Moje pařížská revoluce

ČRo Vltava, pořad Mozaika | 30. 10. 2014 | Milena M. Marešová

„Je 17. listopadu 1989 pozdě odpoledne, už se stmívá“

Filmová režisérka Andrea Sedláčková se stala možná posledním občanem tehdejšího Československa, který získal politický azyl ve Francii. Dopis pařížské prefektury totiž uvádí datum 17. listopadu 1989. O zkušenosti emigrantky, o tíži rozhodování a pohledu na listopadové události vypráví vzpomínková kniha nazvaná Moje pařížská revoluce.
Tou, která „prošvihla historii,“ je prý někdy nazývána Andrea Sedláčková. Jak čteme na obálce knihy, spolu-studentka Jana Hřebejka, Igora Chauna nebo Petra Jarchovského. Jako kolegyně se v redakci studentského časopisu Kavárna setkávala s Martinem Mejstříkem či Monikou Pajerovou.
Ano, zřejmě, kdyby Sedláčková bývala byla 17. listopadu 1989 v Praze, snad přímo na Národní třídě, patřila by do galerie tzv. studentských vůdců, mluvčí a koordinátorů. Jenže – ještě když se k ní večer toho dne dostaly zprávy o dění v Praze, byla skeptická jak k závažnosti dění, tak ohledně možných důsledků.
Po 25 letech Andrea Sedláčková rekapituluje své rozhodování pro emigraci, k níž vlastně neměla reálné důvody. Z její výpovědi, kolorované záznamy z deníku i dobovou korespondencí, nakonec nejvýrazněji vynikne právě moment nejistoty. Nepotkáváme disidentku unikající režimním postihům, ani doktrináře stranícího se socialistického režimu. Není provokatér ani veřejný kverulant a rozdělení barikád v šedi znenormalizovaného (či znemoralizovaného) československého zřízení osmdesátých let minulého století pro ni má dostatek průchozích cest. Ostatně jednou z nich je i možnost legálně cestovat do Anglie a Francie v srpnu roku 1989.
A možná právě pro toto „pohodlí“ byla příležitost změnit dosavadní směr lákavá. Sedláčkové bylo tehdy 21 let – i proto jsou její váhy nastaveny ne mezi jařmem a svobodou, ale mezi dvěma možnostmi. Francie je atraktivní, je tam sochař Škoda, básník Král, novinář Tigrid, básnířka Čerepková, jsou tam přátelé a přece jen lákavé stigma „emigrant“.
Co chtěla dívka neznalá francouzštiny, potýkající se víc s milostnými vztahy než obranou hodnot dokázat? „Zviditelnit“ své osobní ohrožení? Asi ne, hrozba vyhazovu z vysoké školy se jeví spíš dodatečnou abstraktní příčinou, stejně jako výslech v obávané Bartolomějské. Ale nepatřilo to k image tehdejšího „famáka“? Její rozhodnutí nekořenilo ze zásad a pevných předsevzetí. Upřímně se tu jeví jako bezradná holka, která dostala šanci. Ani sama plně netušila k čemu, prostě jenom příležitost. Proto je dobré číst pozorně o její bezradnosti, depresivní nekoncepčnosti.
Andrea Sedláčková se zdržuje komentářů dění, věrohodně přepisuje zprávy v jejich původním znění, mnohdy nadsazené nadšením, nabubřené možnostmi. Autorka zůstává osobní, rozmýšlí o svém otci, zaměstnanci ministerstva vnitra, o prospěchářích i prospěšných. Ale nesoudí, vypráví svůj příběh. Byť by ho občas vylepšila, přizpůsobila potřebnému obrazu, jsou to hodnoty, které čtenář bez obtíží toleruje, protože s tím dostává do ruky subjektivní variantu, příspěvek tzv. velkým dějinám, který o nich tomu, kdo chce porozumět, vypoví nejlépe a nejvíc.