Recenze

Ševeljov, Michail: Nejsem Rus

Mladá fronta DNES | 23. 7. 2016 | rubrika: Scéna | strana: 14 | autor: Alena Slezáková

Ruské naděje a zklamání. Minulost se vrací

 
Ještě výrazněji se čečenské války podepsaly na osudu Vadika Seregina, který se skupinou kompliců obsadil kostel plný lidí v městečku Nikolském nedaleko Moskvy. Vyžádá si vyjednavače, novináře Pavla Volodina, který ho s kolegou kdysi osvobodil z čečenského zajetí. Pavel je vypravěčem Ševeljovovy novely Nejsem Rus a jeho prostřednictvím vstupujeme nejen do ruských dějin posledního čtvrtstoletí, ale i do problémů ruské žurnalistiky a jejího ústupu od nezávislosti.

Text, nepostrádající navzdory pochmurnému obsahu až bizarní humor, je otázkou po vině. Po vině za to, že nové Rusko nesplnilo očekávání „dětí srpna“, že kvůli jeho politice umírají lidé nejen v Čečensku a na Ukrajině. Přitom čečenské předáky nijak neadoruje, líčí je se stejnou ironií jako zástupce různých ruských institucí, kteří se sjeli do Nikolského a nevědí, co mají s teroristy dělat. Vadik toho moc nechce, nebylo by fér jeho požadavek prozradit, ale když mu není vyhověno, reaguje kategoricky: „Já nejsem Rus. Byl jsem. Ale už nechci. Moje národnost je teď – Nerus.“

Jakub Šedivý, překladatel knihy vydané v nakladatelství Prostor, cituje v doslovu úvahu, kterou mu v rozhovoru předestřel Ševeljov: Rusové by se měli kát, nejen za Čečensko či Donbas, ale i za Budapešť, Prahu, Afghánistán – jako to už sedmdesát let dělají Němci. Ale to je asi marná naděje.