Recenze

Skleničková, Jaroslava: Jako chlapce by mě zastřelili

Týdeník Rozhlas | 1.6.2010 | rubrika: Rozhlasové téma týdne | strana: 9 | autor: Tomáš Černý

Záleží na náladě. Někdy se člověku nechce přiživovat vlastní chmury tím, že si do podvědomí pustí obrazy krutosti a zmaru. Jindy je sneseme, povzneseni nad příběh, neboť chemie kolující nám v žilách právě vykazuje „vyrovnanost“. Přestože vzpomínky Jaroslavy Skleničkové, kdysi nejmladší lidické ženy (informovali jsme již v TR 18/2010), dost dobře nemohou být prosty silných emocí, jejich líčení ve vltavských Osudech v týdnu od 7. června slibuje především věcnost a poznání.

„Narodila jsem se 27.března 1926 v Lidicích, odkud pocházela maminka. Tatínek pocházel z východních Čech, od Hradce Králové.(...) Čtvrtého června 1942, po atentátu na Heydricha,proběhla velká domovní prohlídka. Byla jsem ten den jediná, která se z Lidic dostala pryč, hlídkujícímu německému vojákovi jsem vysvětlila, že jedu do školy. Když prohlíželi náš dům, zeptala se jich prý maminka, co hledají. Odpověděli neochotně v tom smyslu, že to, co oni hledají, v domě není. A zase byl klid. Až devátého června večer nacisté obklíčili obec...“

POMALÉ DRAMA

Jaroslava Skleničková, v roce 1942 ještě Suchánková, byla 10.června kolem čtvrté hodiny ráno probuzena spolu se starší sestrou a rodiči a česky mluvícím neznámým člověkem vyzvána (skutečně, žádný dramatický noční vpád vojáků do domu to prý nebyl), aby opustila dům. Rodina si směla odnést cennosti a peníze. Jaroslava naposledy viděla svého tatínka, když se loučili u branky před domem. „Snad dá Bůh,že se ještě potkáme,“ konejšil ji. Muži byli opět v poklidu odloučeni od svých rodin, ženy a děti byly poslány do místní školy údajně na zhruba dvoudenní pobyt. Většina z nich si myslela, že bude následovat důkladná prohlídka Lidic a výslechy. Realita se však nad ránem začala odvíjet daleko dramatičtěji.

Příběh středočeské obce Lidice,nevinně potrestané za domnělou účast jejích obyvatel na zabití Reinharda Heydricha, je dostatečně znám. Muži byli zastřeleni, ženy byly odvezeny do koncentračního tábora - a děti....? „Děti dány na náležité vychování,“ praví se dodnes v mnoha učebnicích historie. Jde však o trestuhodně mylnou informaci, slepě přejatou doslova a do písmene z prohlášení dobové nacistické propagandy. Jaroslavu Skleničkovou ta formulace dokáže rozzlobit na nejvyšší možnou míru: „Děti byly odvezeny do Lodže a s výjimkou několika jednotlivců usmrceny v nákladních autech, jejichž výfukové plyny byly svedeny dovnitř! Předtím několik týdnů živořily v bývalé tovární hale na betonové podlaze! “Při natáčení Osudů je to takřka jediný okamžik, kdy ručička magnetofonu měřící sílu hlasu paní Skleničkové zasáhne červenou mez indikátoru. Její vyprávění je jinak po celou dobu klidné, věcné. Emoce tušíme kdesi v hloubi duše a je jen na nás,kolik si jich sami vložíme do prožitku z líčení situací, jaké bychom si nikdy nepřáli prožít.

„SLADKÝCH“ŠESTNÁCT

„Do lágru jsme přijely vlakem 14. června 1942 kolem poledne.(...)Začali nás vodit do badu (do sprchy,pozn.autora). Maminka se obrátila na jednu z dozorkyň s otázkou: ,Kde to jsme?´No tady je koncentrační tábor, zněla lakonická odpověď. Maminka se nedala: ,My jsme nic neudělaly! Co děláme v koncentračním táboře? To musí být nějaký omyl!!´Bez odpovědi. Všechny jsme se musely svléknout, ženám nechali jenom snubní prsteny. Za pár měsíců jim je ale také vzali. Maminka prsten neměla, protože po svatbě trochu přibrala na váze a zařezával se jí do prstu. Tatínek ho tedy přeštípnul kleštěmi a slíbil, že po válce jí nechá udělat nový. Moje teta však prsten měla a chystala se ho odevzdat. Maminka jí to nedovolila. Omotala prsten černou nití a nosila ho stále u sebe. Ten prstýnek máme dodnes. Když jsem se po letech vdávala, shánělo se v rodině zlato. Maminka mi tenkrát řekla, že by mi ho klidně dala, ale štěstí že by mi nepřinesl. Teta se totiž z Ravensbrücku nevrátila.“

Jaroslava Skleničková měla svým způsobem štěstí v neštěstí. Její tatínek, vyhlášený kuchař v lázeňských a dovolenkových hotelích, by si byl přál syna. Jenomže v takovém případě by oba zemřeli 10.června 1942 brzy ráno. Jaroslavě totiž bylo čerstvých šestnáct let. Proto ji říšské úřady seznaly dospělou ženou. To ji také uchránilo před osudem lidických dětí a zároveň jí zajistilo úlohu „té nejmladší“.

OD SEŠITKU KE KNIZE

Svým dětem o pobytu v Ravensbrücku nikdy nevyprávěla. Když ale oslavila sedmdesátiny, usoudila, že její blízcí by osudy své maminky a babičky měli znát. Vznikl popsaný sešit, publikace vydaná takříkajíc „samo dómo“. Pak si ale příběh přečetla editorka Jana Havlíková, a nakladatelství Prostor vydalo knížku. Dnes, po pár letech, už existuje také překlad do němčiny a 1.dubna 2010 byla pokřtěna i verze anglická. Všechny okouzluje přímost, faktická přesnost a čtivost textu,mezi jehož řádky je ukryto moc a moc nepěkného, ale také - jak paní Skleničková ráda zdůrazňuje - řada nezapomenutelných zážitků a pevných přátelství na celý život..

Osudy Jaroslavy Skleničkové z Lidic vycházejí z knižní předlohy,ale mají své kouzlo v autentičnosti hlasu vypravěčky.