Recenze

Sláma, Bohdan; Forman, Miloš: Povolání režisér

Hospodářské noviny | 7.11.2013 | strana: 9 | Petr Fischer

Herec ve skříni

Miloš Forman je a asi ještě hodně dlouho zůstane světově nejuznávanějším a nejslavnějším českým filmařem. A tak není divu, že jeho umělecký i obchodní úspěch přitahuje i tvůrce mladší generace. Porevoluční „nový“ český film (Bohdan Sláma, Saša Gedeon, Alice Nellis) je vlastně reakcí na Formanovu tvorbu, protože právě v ní je schovaná esence nové české vlny šedesátých let, která byla schopná přežít pod hollywoodským průmyslovým válcem a neztratit přitom oslavovanou a hýčkanou českou osobitost.

Formanovi snad nejblíže – zejména ve svých prvních filmech, které vycházejí z.(ne)hraného kouzla každodennosti – se zdá být Bohdan Sláma. A tak je vcelku přirozené, že to byl právě on, kdo se v rozhovorech s Milošem Formanem pokoušel odhalovat taje režisérského povolání. A to s neskrývanou, byť explicitně nevyslovenou touhou objevit onen „formanovský šém“, který rozhýbává filmového golema, který pak dělá tak dobré filmy.

Rozhovor je setkání, při němž dva různé světy hledají společný smysl. Vlastně se teprve pokoušejí potkat (tak jako esej je pokus o myšlení, rozhovor je pokus o setkání) a v tomto doteku náhodou objevit něco, co předtím, než vstoupili do hovoru, neznali. Existují ale i rozhovory, které jsou záznamem opačného pohybu. Nepotkat se, míjet se, narážet na sebe, nerozumět si, nenacházet společné je nakonec také jakési setkání, byť v negativním smyslu.

Povolání režisér, knižní rozhovor Bohdana Slámy s Milošem Formanem, balancuje právě na této hraně. Společné tu určitě vystupuje (Forman a Sláma se de facto shodnou na tom, co je dobrý film, jak poznat dobrého herce, v čem spočívá kouzlo filmů šedesátých let atd.), zejména proto, že na nacházení společného Sláma jako interviewer tvrdě pracuje. Ale východiska, způsob vidění a přemýšlení – slovem styl obou autorů – jsou natolik odlišné, že se jejich světy doopravdy potkat nemohou. A jen tak o sebe narážejí a drhnou, hladí se a zase rvou.

Tak trochu jiný Forman

Právě pro toto napětí, které se s počtem zhltnutých stránek hromadí a přesvědčuje čtenáře, že míjení je tu větší, než by se mohlo zdát, je kniha Povolání režisér zajímavá. Díky tomuto odporu, který se Sláma snaží empaticky překonávat a Forman naopak, byť velmi slušně udržuje, se objevuje trochu jiný Forman, než jak ho například známe z autobiografie Co já vím?, psané s Janem Novákem.

„Já jsem totiž, jak se tomu tady říká, closet actor, jako herec ve skříni,“ přiznává Forman Slámovi své celoživotní tajemství, skrývané před světem. „Já jsem v podstatě herec, ale protože vím, že před kamerou jsem strašný trémista, tak jsem tohohle svého ideálu nechal.“

Formanovy reakce na Slámovy vcítivě psychologizující a filozofující otázky je třeba číst právě z hereckého pohledu. Forman neprobírá film z venku, nedokáže ho konstruovat jako lego, hrát si se strukturou a myšlenkovým vyzněním, které by pak systematicky zabudovával do obrazů. Forman potřebuje film prožít zevnitř ave chvíli, kdy se mu to daří, kdy ho má „herecky" vnitřně v moči, kdy „je v něm“, dokáže jako „dělník filmu“ také intuitivně objevovat nové umělecké cesty. Formanovsky řečeno: „Film se dělá, kecat o něm musí ostatní.“

Bohdan Sláma se teoretickému povídání o filmu nevyhýbá. Jako tvůrce naopak potřebuje přesně vědět, co dělá. Takový obraz vystupuje nejen z jeho filmů, které víceméně stojí na obrazových metaforách, ale i z hovoru s Milošem Formanem. Ze způsobu, jakým klade otázky, z praktických i filozofických problémů, které ho na Formanových filmech zajímají.

To jsi řekl hezky, člověče

Dalo by se dokonce říct, že kniha Povolání režisér přináší větší vhled do režisérské duše Bohdana Slámy než do Miloše Formana, protože ten se filmovému teoretizování“ tvrdošíjně brání. Nechce se mu do něj a raději se utíká k historce z natáčení, která má ovšem velmi často přesný, odhalující význam. Pitvat film nepatří k Formanově nátuře, jakkoliv nebrání ostatním, aby pojmenovávali věci po svém. „To jsi řekl hezky, člověče, takhle bych to nikdy neformuloval.“

Možná i proto se Bohdan Sláma občas brání ponořit se při tázání ještě hlouběji do struktury a smyslu filmu. Jako by se před velkým tvůrcem a učitelem až styděl za to, že film je pro něho i silná intelektuální záležitost. Je to strach zbytečný. Sláma nikdy nepředvádí umělou intelektuálštinu, nýbrž pouze originální filmovou citlivost jiného než formanovského typu.