Recenze

Snyder, Timothy: Tyranie

Lidové noviny | 1. 7. 2017 | rubrika: Orientace – Knihovna | strana: 25 | autor: Igor Lukeš

Když naháč na kurtu mění pravidla
 
Americký historik a humanista Timothy Snyder ve své útlé knížce Tyranie jméno Donalda Trumpa téměř nezmiňuje. Přesto je tenhle text bezpochyby o něm a o nebezpečí, které jeho příchod do Bílého domu představuje pro Spojené státy a pro celý demokratický svět.

Začneme právě Trumpem. Řídit stát bylo v očích Řeků nejvyšší formou umění. Bylo to privilegium, k němuž měli mít přístup jen ti nejvzdělanější občané. Naproti tomu Vladimir Lenin tvrdil, že státnickému řemeslu se „revoluční dělníci“ dokáží naučit během dvaceti čtyř hodin.

Když Donald Trump zvítězil v boji o prezidentský úřad, nastala situace, kterou si málokdo uměl představit. Novým americkým prezidentem se stal člověk, který připomíná víc Lenina než platónského státníka filozofa. Posuďte sami: v politice nemá žádnou zkušenost a nemá pro ni žádnou kvalifikaci. Jeho kariéru byznysmena provází šest bankrotů. Trumpův syn potvrdil, že za finančním zmrtvýchvstáním prezidentovy korporace byl po roce 2000 disproporčně velký tok peněz z Ruska, Kazachstánu a Ázerbájdžánu. Mezi Trumpovými obchodními partnery a zákazníky jsou členové ruské státní mafie, včetně těch „slavných“ jako Felix Sater, Semjon Mogilevič a Vjačeslav Ivankov.

V Bílém domě se Trump obklopuje kývaly, které nutí, aby ho jeden za druhým v superlativech chválili před televizními kamerami. Zaráží též Trumpův nepřehlédnutelný nedostatek inteligence. A přesto mu teď v kapse cinkají klíče od Bílého domu.
 
Americký baron Prášil
 
Jak se to mohlo stát, není jednoduché pochopit. Jedním z komponentů Trumpova úspěchu je možná jeho všelidová chvástavost a neúcta k pravdě. Odborníci spočítali, že tenhle novodobý baron Prášil se během boje o Bílý dům v 68 procentech uchýlil k tvrzením, která byla „většinou nepravdivá“, „nepravdivá“ a „totálně nepravdivá“. V anglicky mluvícím světě vybrali lexikografové právě díky němu výraz „post-truth“ jako slovo roku 2016.

Trumpovi ideologicky nejbližší deník The Wall Street Journal ve svém úvodníku z letošního 22. března napsal, že prezident se sám ničí „zdánlivě nekonečnou sérii přehánění, obviňování bez důkazů, neuvěřitelných popírání a podobných falešností“. „Svých lží,“ varoval deník, „se Trump drží jako opilec objímající prázdnou lahev ginu.“ Nobelista Paul Krugman svůj portrét prezidenta ukončil zjištěním, že „nejmocnější muž světa je líný, hloupý, nečestný a pomstychtivý“. Rozhovor v listu The New York Times, v němž měl Trump představit svůj geopolitický názor na svět, komentoval Krugman 7. dubna jako „nekoherentní slovní salát smíchaný s poznámkami o veřejné dopravě v Queensu“.

Zdálo by se, že tohle bylo dost pro prezidenta, který v úřadě zatím nepobyl ani půl roku. To nejhorší ovšem přišlo, když bývalý ředitel FBI James Comey Kongresu řekl, že ho prezident propustil proto, že jeho úřad vyšetřoval styky mezi lidmi z Trumpova volebního štábu a Ruskem. To přinutilo Kongres formálně zahájit vyšetřování celého případu. Soudce Robert Mueller III. a jeho tým mají v hledáčku sedm Trumpových spolupracovníků. Mezi osoby podezřelé z nekalých styků s ruskými občany a penězi jsou prezidentův švagr a poradce Jared Kushner, ministr spravedlnosti Jeff Sessions, Michael Flynn, Michael Cohen, Paul Manafort, Carter Page a Roger Stone. Minimálně první tři z téhle skupiny měli nebo dál mají přístup k největším tajnostem americké vlády.

Není divu, že když se zeptali mluvčího Kremlu Dmitrije Peskova, jak jeho šéfové reagovali na Trumpovo vítězství, odpověděl s odzbrojující upřímnosti: „Ten mejdan trval tři dny. Roztrhali přitom garmošky.“ Nejméně polovina Ameriky a velká část západního světa zareagovala na Trumpovo volební vítězství zděšením a mobilizací občanské společnosti.
 
V Praze taky trhali „garmošky“?
 
V české metropoli tomu ovšem bylo jinak. Intelektuální exhibicionisté na vysokých politických postech přivítali Trumpův volební triumf s nadšením. Není známo, zda při oslavách naHradě nebo v různých pražských institutech roztrhali garmošky, ale jejich radost byla autentická.

Část české společnosti s protrumpovskými politiky v tomhle ohledu souzní. Možná je těší, že Trump radikálně vybočuje z řad profesionálních politiků, kteří je nudí, zatímco o muslimech, Hispáncích, ženách a cizincích všeho druhu mluví stejně vulgárně a hloupě jako oni.

Kdyby se Trumpovy české fanoušky někdo pokusil varovat, že k jeho idolům patří diktátoři a že prezident nerespektuje a oslabuje politické instituce a právní řád, transatlantické spojenectví a NATO, nevěřili by. Dá se však doložit, že Newt Gingrich, Trumpův politický intimus, prohlásil: „Estonsko je předměstím Petrohradu... Nejsem si jist, že bych riskoval nukleární válku kvůli místu, které je součástí Petrohradu.“ Nevadilo by jeho českým fanouškům, kdyby Trump tenhle argument přijal a předal východní Evropu Putinovi? Asi by místo odpovědi mávli rukou: Hysterie, paranoia, alarmismus! Právě pro ně napsal Snyder svou výtečnou knihu.
 
Ponaučení z dějin
 
Snyder je profesorem historie na Yaleově univerzitě. Dokáže číst vědecké texty v deseti jazycích a jako specialista na střední a východní Evropu určuje trendy ostatním historikům. Svou dosud poslední knihu, Tyranii, napsal v reakci na zvolení Trumpa. Napsal ji rychle, snad během několika dní. Vpřed ho hnala dvě přesvědčení: víra, že kdo proti Trumpovi aktivně nebojuje, je členem jeho týmu, a skutečnost, že čas běží. Dejte Trumpovi v Bílém domě úspěšný rok a on USA předělá k nepoznání, varuje Snyder.

Kniha sestává z dvaceti ponaučení, která pro dnešní dobu autor vybral z dějin 20. století. Nečeká, že by se fašismus, nacismus nebo komunismus vrátily, protože dějiny se neopakují. Trvá ovšem na tom, že je třeba se pro naši současnou situaci poučit z toho, jak tyhle totalitní systémy dokázaly v minulém století ovládnout nejprve myšlení a brzy také životy milionů lidí. Kniha je postavena na přesvědčení, že Američané a slušní lidé kdekoli nesmějí blazeovaně spoléhat na to, že by byli imunní proti svůdnosti autoritářských či totalitních ideologii. Americký systém není, zdůrazňuje Snyder, pro Trumpa a jeho voliče nedobytnou pevností. Úplně prvním a nejdůležitějším ponaučením je podle autora nebezpečí nevynucené poslušnosti. Varuje před tendencí občanů dobrovolně se přizpůsobovat horšící se realitě, protože tím své budoucí žalářníky učí, jak rychle a daleko mohou zajít. Když volby v Německu v roce 1932 umožnily Hitlerovi vytvořit vládu nebo když v Československu vyhráli komunisté v roce 1946, Němci a Češi se začali dobrovolně novým trendům přizpůsobovat. Každý to dělal po svém. Někdo vstoupil do strany, jiný se jen přestal na veřejnosti bavit o politice, ale všichni tím kolektivně nacistům a komunistům ulehčili cestu k vítězství.

Veřejně páchané brutality vůči Židům při anšlusu Rakouska nevyvolaly mezinárodní reakci, zatímco občané třetí říše začali být ještě více poslušní. Byla to lekce, kterou nacisté nemohli nevidět. K nejsmutnějším pasážím knihy patří Snyderův citát z německo-židovských novin z února 1933. Autor v článku čtenáře, většinou německé Židy, ujišťuje, že „herr“ Hitler bude teď, když se stal oficiálním představitelem světové mocnosti, nucen přijmout ve světě běžné etické normy. Není prý proto třeba se obávat, že by nacisté uvedli v život své protižidovské plány. Snyder citátem varuje před vírou, že nás před Trumpem automaticky ochrání naše instituce. Podle něj je musíme aktivně chránit.

Kniha to explicitně neříká, ale čtenář pochopí, jak důležité bude pro další vývoj v Americe složení Nejvyššího soudu a po volbách v roce 2018 i Kongresu.
 
Začněte znovu číst knihy
 
Snyder žádá, abychom věnovali pozornost jazyku a abychom bránili jeho integritu. Vypněme internet a začněme znovu číst knihy. Jaké? Mezi autory, které doporučuje, jsou Orwell, Bradbury, Dostojevský, Kundera, Kołakowski, Arendtová, Camus či Havel.

V podobném duchu jiná rada doporučuje, abychom se znovu naučili stýkat se nejen elektronicky, ale též fyzicky. Osvojme si umění udržet vizuální kontakt s osobami nám blízkými i s úplnými cizinci. Úsměv, pozdrav a podaná ruka, píše Snyder, je to, co si nejvíc pamatují lidé, kteří přežili nacistický a komunistický teror. Diktátoři vždy raději ničí společnost atomizovanou na izolované jedince než organizovanou opozici.

V tomhle kontextu Snyder připomíná polské hnutí Solidarita. Legálně mohlo existovat pouhých šestnáct měsíců, ale když ho vojenský převrat zatlačil do podzemí, mělo už deset miliónů členů. Tahle zdánlivě nesourodá organizace dělníků, vědců, umělců, právníků, novinářů, rolníků a filozofů porazila komunismus v Polsku, ve východní Evropě a v samotném Sovětském svazu. Tohle nesmíme zapomenout. Zejména v Česku, kde někteří politici systematicky štěpí společnost na „dolních deset milionů“ a „pražskou kavárnu“. V epilogu Snyder varuje před představou, že budoucnost bude i bez naší angažovanosti automaticky podobná demokratické přítomnosti. V letech 1989 až 1991 jsme traumata fašismu, nacismu a komunismu pomyslně odložili do popelnice. Přitom víra, že demokracie ve světě zvítězila jednou provždy, je nepodložená, píše Snyder a dokládá to příklady. Zamyslet bychom se měli už jen nad heslem Trumpovy prezidentské kampaně. „America First“ je jméno výboru, který se ve 30. letech pod vedením plukovníka Charlese Lindberga pokoušel omlouvat, ne-li přímo legitimizovat fašismus a později bránil snahám angažovat Spojené státy ve válce proti třetí říši.
 
Vlak ujíždí, čas pádí
 
Když během tenisového zápasu vběhne na kurt naháč, způsobí pozdvižení mezi diváky na stadionu i u televizorů a hra je přerušena. Snyder nabízí, že voliči možná dali své hlasy Trumpovi proto, že se domnívali, že Spojené státy teď potřebují takového „naháče“, který politickým elitám rozšlape jejich pohodlná hnízda a poruší zajetý systém. Kniha ukazuje zásadní rozdíl mezi oběma situacemi. Naháč na tenisovém kurtu naruší hru, ale nezmění její pravidla. Trump ve Washingtonu je něco úplně jiného, protože jako prezident může pravidla ohýbat a přepisovat.

Ti, kdo v minulých volbách hlasovali pro Donalda Trumpa, jsou většinou slušní lidé. Ujel jim vlak do 21. století a je třeba jejich situaci rozumět a pomáhat jim hledat řešení. O fašismu, nacismu nebo komunismu nemají většinou ani ponětí. Voliči z Jižní Dakoty nebo Západní Virginie nikdy neviděli gestapo, komisaře NKVD nebo udavače StB. Maďarsko 1956 nebo pražské jaro 1968 jim nic neříká. Nedovedou si představit, že v řadě evropských zemí ještě nedávno byly koncentrační tábory a straničtí tajemníci rozhodovali, kdo bude studovat, komu vyjde knížka veršů, kdo bude hrát hokej a kdo nebude zpívat v televizi.

Kdyby americký kritik Snyderovi namítl, že jeho vize trumpovských Spojených států je apokalyptická, nedivil by se. Tuhle výtku slyšel už mnohokrát. Nikdo z nás skutečně neví, co se v příštích měsících na americké scéně stane. Neumím si však představit, že by ji jako příliš temnou odmítl kritický občan České republiky, Slovenska, Polska a Maďarska. Vždyť z jeho pohledu v tomto regionu již teď probíhá plíživá „normalizace“.

Timothy Snyder je nejen výborný a úspěšný historik, ale též citlivý a dobrý člověk. Tuhle knihu přečtete během pár hodin. Myslím, že vám v mnohém otevře oči, ale též vrátí naději, že ještě není, alespoň USA, vše ztraceno. Tyranie je návodem pro ty, kdo chtějí bránit demokracii a její instituce, občanskou společnost, lidskou důstojnost a sebe sama.