Recenze

Sokolov, Saša: Palisandreia

A2 | 30.3.2011 | rubrika: Literatura | strana: 6 | autor: libuše bělunková

Saša Sokolov, Vladimir Sorokin a smečky neodbytných jazyků

Dvěma nejlehkonožejším a nejironičtějším ruským stylistům ponabokovovské éry vyšly v ne zcela dávné době další překlady do češtiny. V obou textech se místy brutálně zatěžuje jazyk a v obou sexuální scény slouží jako metafora postupů klasické literatury a politických strategií.

Pobavené puntičkářství, s nímž Saša Sokolov (narozený v roce 1943 v Ottawě do rodiny sovětských agentů zaměstnaných na velvyslanectví – v roce 1946 byli vyhoštěni zpátky do vlasti) vrhá ve svém třetím románu hlavního hrdinu do nekonečné řady styků se starými ženami neboli „tetičkami“, vede různé jeho vykladače k opakování pojmu Antilolita.

Lačný vykřičník mé odlišnosti

Kniha Palisandreia (poprvé vyšla rusky v roce 1985 v USA), zálibně a pomalu rozvíjená individuální verze „velké historie“ 20. století v Sovětském svazu, si skutečně namísto pseudoincestní pedofi lie pohrává s prvky incestní gerontofi lie, ale vtip je to jen jeden z mnoha. Navíc její dostředivá koitální konstelace (stařenky se Palisandrovi oddávají po jedné, třeba mezi houbaři na hřbitovech, ale i hromadně, o folklorně -státních svátcích), jak lze souhlasit s filosofem Borisem Groysem, vytváří spíš model rodinného pojetí sovětské mytologie. Groys tvrdí, že alotria Palisandra (synovce čekisty Lavrentije Beriji a vnuka Rasputinova; strýčky hrdina nazývá běžně i Brežněva, Stalina, Andropova ad.) se pokoušejí narušovat stalinský nepropustně totalitární projekt. Dítě svým nadměrným pyjem prověřuje bezčasí a domácké sepětí účastníků ráje, „světa déja vu“. Kniha ostatně začíná štronzující sebevraždou – Berija se oběsí na hodinách kremelské věže, zastaví čas.

Povadlejší Viktorie Brežněvová, vezmeme -li jeden z příkladů, navštíví Palisandra ve fešáckém vězení a on ji začne lákat mimo dosah špehýrky na starožitnost. Ve vábicí předehře líčí vize, v nichž se virtuální víceramenný svícen objevil, jmenuje postranní detaily z ruské historie od mohamedánských tažení do revoluce – prapočátku kopulace. Vše se odehrává velmi pozvolna, jako nějaká perverzně důkladná učebnice dějin kultury (pomalost autor ve svých esejích označuje za hlavní znak kvalitního tvůrčího výkonu). „Scéna svádění se zřetelně protahovala. Pomalu, jakoby bezděčně, moje návštěva zvedala a roztahovala stehna, a pak – pak se náhle objevila v celé své plnosti. Elegantně řečeno, mezi nimi, ozdobené šedivými kudrlinkami, vlhce, snědě a tiše hlásalo její citoslovce: O.“ Citoslovce ženskosti Viktorie Brežněvové pak vypravěč dál opracovává. Jednak „vykřičníkem své odlišnosti“, a také lapidárními komentáři jednotlivých „ó“. A skrze perly rozkomíhaných náušnic a počáteční písmeno na mysli vytanulého sídla Očakovo dobytého v rusko -turecké válce se dostaneme k další „příbuzné“, Kateřině Veliké, a jejím zoofi lním pokleskům s reinkarnací našeho nespolehlivého vypravěče a svůdníka.

Pijavicím s výsměchem

Splynutí mnohoznačného Palisandra Alexandroviče Dalberga se staršími ženami jsou zachycena často s nostalgickým přídechem. Vysmívají se literární produkci ruského emigrantského prostředí, které emigrantu Sokolovovi pije krev. Všem těm nevysychajícím memoárům a dokumentům, v nichž si autoři přivozují slast zdůrazňováním vlastního podílu na chodu historie, včetně té literární. Textům, při jejichž psaní se ve vzduchu vznášelo neslyšné blažené psavcovo „ó“, tedy produktům skrytě pornografi ckého charakteru.

Literární postupy, jež vedou hlavně k mimoestetickému cíli (ne vždy je to orgasmus, ale třeba i pocit nadřazenosti, sebedojetí, pokorná služba „vlasti“), umělec a chronograf Palisandr rád dekonstruuje, svůj díl tu dostávají akméismus, kritický realismus s malým ruským člověkem, naturalismus i erotické texty. V úloze deratizátora velké literatury je však mnohem zběhlejší a krutější níže zmiňovaný Vladimir Sorokin. Sokolov zůstává především tvůrcem mýtu. Tautologické jméno Palisandr Dalberg (dvě dřeviny) má podle Miroslava Olšovského odkazovat na homonymního Humberta Humberta z Lolity, podle Groyse jde o význam poly -Sandr (zkrácenina Alexandra, křestního jména Sokolova), tudíž mnohokrát on, mnohokrát tvůrce, mnohokrát tentýž narušitel ráje.

Slast doprovázená tvrdnutím a vlhnutím pohlavních orgánů nehraje v Palisandrii tak výrazný podíl, jaký mu věnujeme v tomto článku (přesto jí byl německý slavista Wolfgang Kasack, autor v exilu vydaného Slovníku ruské literatury 20. století, 1976, 1992, česky 2000, značně otráven). Génius pomalosti Saša Sokolov je jeden z nejtalentovanějších a nejnáročnějších současných ruských spisovatelů. U nás mu vyšla i prvotina Škola pro hlupáky (Škola dlja durakov, Ardis v USA 1976, česky Prostor 2006 ve výtečném překladu Jakuba Šedivého, recenze v A2 č. 20/2006), kterou stačil rok před svou smrtí lektorsky pochválit i autor Lolity. Palisandreia, „malström času“ (Olšovský), je dílo šťastně mísící komplikovanou jazykovou a literární hru s nepoddajně silným obsahem. Těžko říct, nakolik tomu přispěly či uškodily změny v rukopisu prosazené nakladatelem Carlem R. Proff erem, jenž doplnil tečky mezi větami, vrátil do textu velká písmena a odstranil nákres struktury příběhu.

Literární kolomrd

„…tiskne se v koupelně za pračkou sedí tu v košilce jen kolena holá od sebe hrůzou roztažená zcepeněla hledí očima hrůzou zkulacenýma na mě ale já nespěchám nozdrami spavou tu vůni její vdechuji blížím se k ní blíž a blíž laskavě nosem se dívám kolem rozvírám a pak už vpouštím nejužší paprsek rožeň svůj věrný ohnivý vpouštím jí do lůna a mocně plním chvějné to lůno vyje ta žena řevem nelidským a já pomalu rožněm svým ohnivým začínám jebjebjebjebjebjebjeb.“
Základní pracovní metoda konceptuálního prozaika Vladimira Sorokina (nar. 1955) je známější než Sokolovovy jemnůstky. Sorokin vytvoří dokonalou imitaci klasického literárního stylu, jazyka určité skupiny či politického systému a tuto atrapu pak v textu rozmlátí: grafi cky, tabuizovanou scénou, rozpadem textu, vpádem jiného stylu či rytmu atp. Čtenář si toho téměř vždy všimne pozdě a navíc zjistí, že stejně touží po starých literárních pořádcích. Autor mu tak (mimo jiné) odkrývá totalitní charakter různých jazykových celků.

V SSSR neprůchodný autor dnes patří ke světově uctívaným ruským spisovatelům (doma se ovšem jeho knihy i pálí – na akcích konzervativní, proputinovské mládeže). Jeho předloni přeložená novela Den opričníka (Děň opričnika, 2008, A2 č. 26/2009) se odehrává v roce 2028 (mimochodem, Palisandreia je koncipována jako hrdinovy zápisky dokončené v roce 2044 a uspořádané v roce 2757) a je plná politické pornografi e. Novodobí opričníci (původně „tajná policie“ Ivana Hrozného, v této vizi podobně zaměřená sebranka udržující pravoslavně-nacionalisticko -kapitalistický režim) udržují lid v područí ritualizovaným znásilňováním – hromadnými kolomrdy i samostatnými tajnými akcemi, viz citát. Lid se až masochisticky nechává ojebávat a ještě to literárně zpracovává (tady cítíme silnou aktuálnost ruského textu v české společnosti a v médiích) a soudržnost bratrstva vrahů, vyjadřujících se archaizujícím pajazykem, se utužuje kromě drog a náboženství hromadným homosexem („housenka“ slasti v sauně). U Sorokina tedy nic nového: až fyzické blaho z moci projevující se v jazyce. Proslulý je už jeho popis soulože Chruščova a Stalina v jazyce homoerotické menšiny (Goluboje salo, Modrý špek, 1999), přerod lesbičky a disidentky Mariny díky velkolepé souloži s tajemníkem stranické organizace místního závodu v uvědomělou soudružku a zároveň přerod pikareskního textu v těžkotonážní komunistický pajazyk (Marinina třicátá láska, Tridcataja ljubov Mariny, napsán 1982–1984, rusky 1995, česky Český spisovatel 1996 v překladu Libora Dvořáka), soulož dvou lidí z fronty na kdovíco mistrně zaznamenaná jen zvuky (včetně mnoha „ó“) a tvarem písmen a vět (Fronta, Očereď, napsán 1982–83, Paříž 1985, česky Malá skála 2003 v překladu Jakuba Šedivého). Ve Dni opričníka se Sorokin vykrádá a překlad, třebaže získal Hlavní tvůrčí ocenění Ceny Josefa Jungmanna 2010, je místy kostrbatý. Přesto je i tento odvar natolik silný, že v současné české literatuře nemá konkurenci. Vladimir Sorokin a Saša Sokolov ukazují každým svým nezaměnitelným stylem, jak nás mocní různého typu a úrovně zbavují politické i sexuální volby a jak se nám to vlastně líbí.