Recenze

Sokolov, Saša: Palisandreia

Hospodářské noviny | 25.3.2011 | rubrika: knihy | strana: 11 | autor: Ondřej Horák

Ruský prozaik Saša Sokolov v románu Palisandreia vypráví o životě komunistických pohlavárů v moskevské pevnosti. Příběhu ale vévodí autorova nekonečná fantazie.

Saša Sokolov je autorem, který ohromí suverénním stylem. A také vtipem. Jeho nyní do češtiny přeložený román Palisandreia (1985) tak obsahuje věty, které by mohly být i samostatně stojícími básněmi v próze: „My spisovatelé jsme na tom dobře: píšeš, píšeš, a najednou jsi nesmrtelný. Třebaže ne každý.“ Obdobnou jazykovou lahodnost na patře českého čtenáře zanechal před pěti lety autorův debut Škola pro hlupáky (1976). S velkým zpožděním česky vydávané romány Saši Sokolova (1943) tak ukazují nejen to, že ve sledování ruské literatury máme co dohánět, ale především upozorňují, že ruská románová tvorba přechodem Vladimira Nabokova k angličtině neskončila. Ostatně slavný stvořitel Lolity napsal pro Školu pro hlupáky doporučující recenzi.

Sovětské a americké márnice V důsledku politické situace, do níž se narodil, má Saša Sokolov pestrý životopis. Světlo světa spatřil v Ottawě, kde jeho otec pracoval na sovětském velvyslanectví. Rok po válce byl ale vyhoštěn pro údajnou špionáž – měl sbírat podklady o přípravě výroby atomové bomby. Mladý Sokolov v Moskvě studoval cizí jazyky a žurnalistiku, ovšem rozhodně nesměřoval ke kariéře úspěšného sovětského člověka – patřil totiž ke komunitě hippies. A tak pracoval v márnici, byl členem neoficiálního literárního sdružení SMOG, pokusil se přejít turkmensko-íránskou hranici a simuloval duševní nemoc, aby se vyhnul vojně. Pak byl na Kavkaze zaměstnán v deníku Leninský prapor, ale brzy odešel pracovat jako dělník do přírodních rezervací. Po návratu do Moskvy se živil jako topič. Prostřednictvím budoucí manželky Johanny Steidelové se pokoušel získat povolení k emigraci, to se však podařilo až na přímluvu rakouského kancléře. V roce 1975 odjel do Vídně, o dva roky později se přesunul do Spojených států a získal kanadské občanství.

Disidentského i akademického života se Saša Sokolov zúčastňoval pouze výjimečně, jako by chtěl konečně „jen“ psát. Nejdřív ale bylo třeba se uživit, a tak pracoval jako lyžařský instruktor, strážný a opět také jako topič a laborant v márnici. Ostatně Saša Sokolov se narodil v témže roce jako jiný ruský autor, Eduard Limonov, který rovněž odešel do amerického exilu a napsal výrazný debut – román To jsem já, Edáček (1979).

Nablýskaná unylá fraška V románu Palisandreia je možné najít i odstavec, z nějž lze vyčíst distanci Saši Sokolova od klasických příběhů: „Muži si již dávno zvykli na to, že žena zpočátku snobsky přehlíží jejich nároky pouze proto, aby se s o to větším efektem připojila později. Světové drama i kinematografie nablýskaly tuhle unylou frašku do zářných klišé a do lesku ošoupaných šosů diváků.“ A pokud bylo v úvodu zdůrazněno, že Saša Sokolov je prozaikem velmi vtipným, pak je třeba doplnit, že však není autorem humoristických románů. Jeho humor je totiž poťouchlý – a tedy podvratný. Proto jeho romány nikdy nebudou masovým čtivem a proto budou popouzet halekavé manažery stejně jako popouzely soudruhy prostých tváří.

Texty Saši Sokolova tedy neukazují lidské pinožení tak, aby to čtenáře uklidnilo. Jeho prózy jsou silným vývarem z řídkých kostí pozemského světa. Ruský autor ve svých pestrých popisech dává pocítit, že všechny barvy se neodvratně slily do nevýrazného odstínu. Lidské životy postrádají hloubku, tragiku, a tak naše univerzum postrádá výrazné osobnosti. Už nejsou ani blázni, to normální člověk si v tomto světě neustále musí klást otázku, zda tím bláznem není on sám.

Místo pompéznosti nastoupila pokleslá estráda. Mluví a píší ti, co nemají co říci, a kteří hlavně nikoho jiného nejsou schopní vyslechnout. Žijeme ve světě monologů slavných lidí, jež nikdo nezná, žijeme v době playbacku a špatně nasazených postsynchronů.

Svádění kremelských žen Tohle všechno zachycuje do svých románových sítí Saša Sokolov. Škola pro hlupáky je monologem hocha z pomocné školy, jenž si navíc schizofrenně předává slovo. A také v románu Palisandreia jde o vyšinutý monolog, který otvírá další z kouzelných vět Saši Sokolova: „Znenadání se stalo doslova následující.“ Jedná se o fiktivní paměti Palisandra Dalberga, příbuzného Lavrentije Beriji – neblaze proslulého Stalinova spolupracovníka. Text vzpomínek je dokončen v roce 2044, „životopisec“ je ovšem publikuje až v roce 2747 a hned v úvodu shrnuje románový příběh: „Obratně sepsané fragmenty z intimního života vládnoucí oligarchie, zejména studie o svádění slovutných kremelských žen, líčení sebevražd, úkladů, poprav, zápisky z cest, poznámky o dětských nezbednostech a stařecké prostituci – to jest celá suma vzpomínek – se čte jedním dechem.“

V románu se tedy míhají Stalin, Brežněv, Andropov, ale i velcí umělci 20. století – Palisandreia v sobě má něco z pikareskního románu. A tak Palisandr třeba v Norsku povečeří se Samuelem Beckettem, který se mu svěří s tím, že uvažuje o doplnění své nejslavnější hry závěrečnou větou: „...kvapně vchází Godot a pomalu dojídá jablko“. Palisandr však navrhuje spíše: „...blahosklonně vchází Godot“, což mistr okamžitě přijímá a nešetří projevy vděku.

Všichni jsme kolemjdoucí K textu vzpomínek jsou také hojně připojovány poznámky – v jedné tak čteme, že Historické muzeum bylo přejmenováno na muzeum Bezčasí. Nic nemůže být pro charakteristiku světa, který se snaží nastínit Saša Sokolov, výstižnější. Romány ruského autora mohou upomenout na tvorbu Thomase Pynchona – nejen zmíněnou potměšilostí, ale také pečlivě „nekontrolovanou“ košatou prázdnotou, již předestírají. Ve snaze zachytit stav světa rozlévá Saša Sokolov románový text jako obří omeletu po pánvi bez okrajů. A tuto tuhnoucí, lepkavou hmotu pak nechává monotónně povlávat před čtenářovýma očima, aby mu to všechno začalo konečně pomalu docházet.

Jenže, bude v tom moderním cvrkotu někdo rozverné podoteky Saši Sokolova slyšet? A proč ruský autor, když má na srdci něco tak strašně důležitého, to píše ve formě složitých románů? Jenže jak jinak dostatečně názorně ukázat, kam jsme došli? Jak se píše v samotném závěru Školy pro hlupáky: „Za veselého tlachání a přepočítávání drobných po kapsách, za vzájemného poklepávání si po ramenou a za pohvizdování hloupých písniček vycházíme na tisícinohou ulici a zázračným způsobem se proměňujeme v kolemjdoucí.“

***

Škola pro hlupáky Z Kanady do Spojených států přes Moskvu

Saša Sokolov (1943) se narodil na ottawském velvyslanectví, kde pracoval jeho otec. Po návratu do Moskvy sice studoval, avšak do života spořádaného sovětského občana se mladý autor nemohl – a ani nechtěl – vejít. Patřil ke komunitě hippies, neúspěšně se pokusil o emigraci a kvůli vojně simuloval duševní nemoc.
Teprve v roce 1975 se mu díky budoucí manželce – která vyvezla rukopis jeho románu a také držela protestní hladovku – a přímluvě rakouského kancléře podařilo odjet do Vídně, odkud pokračoval do Ameriky. Jeho románový debut Škola pro hlupáky (1976) k vydání doporučil Vladimir Nabokov – česky byl publikován v roce 2006. Následoval román Mezi psem a vlkem (1980), který získal v Sovětském svazu neoficiální Cenu Andreje Bělého, a poté Palisandreia (1985).