Recenze

Sokolov, Saša: Palisandreia

Souvislosti | 2011 | Radka Bzonková

Radka Bzonková - Veselé přemrštěnosti

Sokolovův román Palisandreia bývá nahlížen ze dvou stran, což se odrazilo i v českých recenzích. Recenzenti v textu zkoumají odraz historie a sovětské doby, protože hlavní hrdina Palisandr je synovec komunistického pohlavára Lavrentije Beriji a uvádí nás do smyšleného světa za kremelskou zdí. Druhý proud se věnuje především erotickým libůstkám Palisandra, tedy jeho obcování se stařenami a kremelskými matrónami. Kniha je často vykládána z hlediska psychoanalýzy (hledání ztracené matky v sexu se starými ženami), poststruktura- lismu (osamělá cesta individua ve společnosti, respektive netradiční literární postavy v literární tradici) či dekonstrukce (úmyslné nabourávání klasických literárních postupů).

Ovšem ať knihu zkoumáme z jakékoliv strany či teorie, nabízí neustále množství otázek i odpovědí a každému vědci již od svého vzniku v roce 1985 tak trochu klouže pod rukama. Je mnohovrstevnatá a dlouholeté pokusy o výklad se rozbíjejí o autorův vtip a nadsázku. Jeho text je přesycen stylisticky směšnými větami, básněmi, postřehy, komentáři. Autor ironizuje a paroduje, postavy se překrucují a vyvádějí stylově i obsahově směšné hlouposti. V žádném případě se však nejedná o humoristický či karikaturní román. Co je to tedy vlastně za humor? Jak v románu funguje smích a odkud vyrůstá?

„Palisandrova identita,"jak píše Miroslav Olšovský v doslovu ke knize, „stále z něčeho vyrůstá. Rodí se ze spojení s ostatními postavami - odtud pramení hrdinovy zmínky o jeho rodokmenu." Palisandra ovšem tvoří nejen jeho vybájený rodokmen, ale také suma nejrůznějších literárních postav a jejich otců - autorů. Hlavní postava vyrůstá z pera svého sečtělého tvůrce, je spletencem veselých přemrštěnosti různých literárních hrdinů ruské i světové literatury, nemění se podle chronologického času (stárnutí) či toku vyprávění (sled událostí), ale proměňuje se v závislosti na různých kánonech, klišé či náladách literárních postav.

Chce si čtenář prožít znovu drama Pozvání na popravu Vladimira Naboková? To může díky Palijandrovi, který přihlíží exemplární popravě ve vězení. Nabokovo očekávání popravy není u Saši Sokolova o nic méně barvité, jen je zbaveno jakékoliv existenciální hloubky. Je směšné, i když poprava je skutečná. Odsouzeným je dvojník vysokého komunistického činitele Lavrentije Beriji, který umírá pro nic za nic, jen tak, protože to od něj žádá divadelní kus. Sokolov tak dopisuje další možný konec Nabokovova románu a připojuje dokonce i následné hodnocení kritika a „odborníka": „Představeníse rozhodně nepovedlo. Formálně bylo vytříbené a lakonické, ale ochuzené o ideologický obsah působilo jako dekaderitní buffo, byly z něj cítit triviálnost a bezduchost. ,No, Juriji Gladimiroviči, vypadá to na velký scénický úspěch celého týmu. Bylo to svěží, talentované a se zápalem provedené,' podělil jsem se o své dojmy náruživého kritika. Andropov neodpovídal. Vypadal rozmrzele." (s. 224)

V knize vystupuje celá řada Sokolovových současníků, v Palisandrovi například nemůže chybět postava Edičky z románu Eduarda Limonova To jsem já, Edáček. Sokolov a Limonov byli v emigraci přátelé, na jedné věci se však nikdy neshodli: kdo z nich je lepší spisovatel. Limonov skromně předpokládal, že je to on, Sokolov hlasoval naopak vždy pro sebe. Dopsaný a „dodělaný" Limonovův text o rozervaném Edičkovi, bloudícím emigrantským nepřátelským světem, nacházíme v posledních pasážích knihy, především Palisandrových erotických, rychle se střídajících sexuálních dobrodružstvích v pojízdném bordelu, v nichž Sokolov zkombinoval Palisandrovy a Edičkovy bolestivé stavy duše s následnou literární světovou slávou, jíž si tuto bolest oba vynahradili. Palisandrovi autor na konci této pasáže dokonce dopřál onu vytouženou Nobelovu cenu za literaturu, o niž se s Limonovem tolik let v jejich rozhovorech „přetahoval". Nobelova cena pro Palisandra za román 5 očima králíků, který napsal „na zakázku Severoatlantické aliance abstinentů", a za „sbírku optimistických povídek Bronx ze života newyorských popelářů" (s. 322) je veselým dovětkem světové literární slávy pro Sokolova i Limonova.

Sokolov ale jistě rozezlil mnoho obdivovatelů Alexandra Solženicyna, když ho v knize uvedl jako „odborníka na starožitnosti, který hledal po sklepeních nějakou ikonu a našel popravčí špalek" (s. 87). Sokolov v knize paroduje Solženicynův mystický a prorocký duch, i celou mesianistickou ideu očisty či spásy Ruska. Palisandr, kremelský mazánek, se stává vůdcem Ruska, které tím jistě spasí, ale které vůbec nezná: „Rusko je věčné! Třebaže jsme žili na opačných stranách kremelské zdi, v průběhu let naše vzájemná náklonnost sílila." (s. 320) Mnohasetletá pravda, že vládci Ruska svou zemi neznají a nesnaží seji ani poznat (popřípadě že jejich pokus poznat Rusko dopadá jako Potěmkinovy vesnice), je tady shrnuta do jedné věty, postihující tuto problematiku ruských vládců od Ivana Hrozného po Vladimíra Putina.

Dlouhé proslovy emigranta Palisandra o jeho lásce k vlasti připomínají nářky všech vln ruské emigrace, které nám ruská literatura zachovala. Číst tato „upřímná vyznání" je už samo o sobě v Sokolovově podání směšné, pro český nepatriotický rozum až nesnesitelné, především svou nahuštěnou koncentrací vlasteneckých citů. Naštěstí i tyto výlevy umí Sokolov zajímavě ukončit: „Rodné Rusko, kdy přijde tvůj pravý den!? Jak dlouho budeš ještě trýzněné neotesanou lůzou vláčet kříž své dobrosrdečnosti a trpělivosti? Nečasem. Smutně zakaboněné. To stačil. A moje rozrušená hlava pateticky trčela z větracího okénka." (s. 75)

Sokolov se ovšem v Palisandrei nevěnuje jen současným ruským spisovatelům, na frak dostává i klasika. Za všechny uveďme scénu pálení velkého balíku peněz na důkaz nezištného přátelství.Tak si autor pohrává s Dostojevského románem Idiot. Čtenář už je ostražitý - čistý a dobrosrdečný kníže Myškin z Dostojevského románu nějak nepasuje do Sokolovova klapko- stroje, vybízí k nepravostem: „Malebně jsme se objali a ohromeně... jsme pozorovali, jak plameny pohlcují jednotlivé kusy cenných papírů velké hodnoty, a přísahali jsme si věčné přátelství. Zároveň jsem věděl, že Olé ani v nejmenším nepochybuje o tom, že peníze, které odmítl - jsou falešné, stejně jako všechno ostatní, co nás v té době... všechny spojovalo a rozdělovalo. Ostatně nemá smysl zabývat se tím, jestli jsem ty bankovky získal pomocí machinací a podvodů, nebo šije poctivě vytiskl. (s. 137)

Z pokroucených a pomuchlaných podob literárních hrdinů vyrůstá Palisandr, nikoliv jako další literární hrdina, ale jako figura literárního stylu, jako nosná konstrukce Sokolovova textového, stylistického a lingvistického baroka. V jedné básni v románu označuje sám autor Palisandra za „bukvotvorenije" (s. 211), což by se dalo česky přeložit jako „písmenotvorba". Palisandr je i ve své obsahové prázdnotě zábavný, především díky humoru jeho stvořitele. Text se pohybuje mezi satirou, hysterií a ironií, a nejlépe ho vystihuje ruské slovo „stjob" či sloveso „stěbaťsja". Překlad do češtiny se hledá stěží, je to humor na hranici absurdna s notnou dávkou poťouchlosti, popichování ostatních, zlomyslný až jedovatý vtípek.

Profesorka ruské literatury Larisa Rudová analyzovala Sokolovův humor v Palisandrei srovnáním s karnevalovým veselím Michaila Bachtina, dodnes hlavního„smíchového" monopolisty ruské kultury. Tento literární teoretik vyzdvihl - především v knize Francois Rabelais a lidová kultura středověku a renesance - koncepci živého, karnevalového smíchu, mnohohlasí, lidnatosti ulice, maškarády a karnevalu. Rudová srovnává nespoutaný, divoký a hlučný bachtinovský karnevalový smích se „zvnitřnělým, hysterickým a prázdným" smíchem sokolovovským. Na tomto srovnání je postavena teze, že smích Sokolova není směšný, protože se jedná o smích odcizených individuí, o smích z kategorie „soc-artu", tedy proudu umění, které komentuje a zesměšňuje socialistickou ideologii a její každodennost.

Ve srovnání s Bachtinem není určitě Sokolovův smích tak živelný, ale zdráhám se přiklonit k tvrzení, že by byl prázdný. Je v něm tolik bohaté a různorodé poťouchlosti (vůči všem, sebe nevyjímaje), že by ho bylo škoda zredukovat na smích parodující socialistickou skutečnost. Ona směšná potměšilost, která u Sokolova hraje hlavní roli, mi připomíná krkolomné rošády ruského klasika 19. století - Nikolaje Vasiljeviče Gogola. S jakou radostí nechal tento autor zmizet svému hrdinovi nos mezi očima a nechal ho běhat jako šíleného po všech ulicích v klamné naději, že ho tam najde, jen proto, aby se ráno probudil s nosem na svém místě! (Mimochodem, tato povídka je v Palisandrei dokonce jmenovitě zmíněna a parafrázována.) Gogolův humor je také v románech (Mrtvé duše) a povídkách (Večery na Dikaňce, Petrohradské povídky) podobně jako u Sokolova introvertní: Gogol vytvořil intelektuální konstrukt, který nutí čtenáře do smíchu, ale čtenář zůstává s textem sám, jeho smích je individuální, intimní, může to být úšklebek i pochechtávání. Čtenář si svůj zážitek smíchu dávkuje sám - podle toho, co o Rusku zná, koho zná, koho četl nebo co v Rusku viděl (nebo neviděl). Gogola a Sokolova spojuje i fantaskní pojetí románu. Sokolov vypráví o daleké budoucnosti, která se ovšem svou podstatou vrací ke středověkému Rusku (život v klášterech, hony apod.) a ke stavu gerontokracie komunistické strany sedmdesátých let 20. století: Rusku vládnou stařešinové, kteří si svou dlouhověkost vykoupili u afrického šamana a po světě chodí jako živé mrtvoly, jako mrtvé duše ve fungujícím těle. Gogol vypravuje svého literárního hrdinu Čičikova na cestu po Rusku, aby kupoval to, co není - duše zemřelých poddaných, mrtvé duše. Ve své době vzbudil Gogolův román obrovský skandál a mluvilo se o něm jako o čisté fantastice. Obě knihy přitom zůstávají dodnes aktuální, vždyť kupčení v době obrazů (simulakrů) s tím, co není, je v dnešní době víc než rozšířený jev. Mrtvé duše z roku 1842 a Palisandreia z roku 1985 tak zůstávají velmi aktuální i po změně režimů a literárních kánonů. Nemalou roli v tom sehrál jejich humor a smích. Myslím, že právě úzký vztah autora se čtenářem, který se projevuje ve smíchu čtenáře nad textem, je dokladem skutečného literárního umění obou autorů.

S Gogolem a jeho románem Mrtvé duše spojuje Sokolova ještě jedna literární záležitost. Sokolov v rozhovoru s Vladem Kravčenkem z roku 1990 zmiňuje Gogola v odpovědi na otázku, zda začal psát dřív básně, nebo prózu, a ohrazuje s e: „Básně i prózu jsem začal psát najednou. Vymyslel jsem si termín ,proezie', abych označil to, co dělám, protože to není ani próza, v tom smyslu, jak je teď chápána, ani poezie." Jako svého předchůdce v tomto přístupu k literární tvorbě uvedl právě Gogola, který svůj román Mrtvé duše sám označoval za „poému v próze": „Gogol je pro mě vzor: to je próza, poezie i ušlechtilá řeč. Kdyby mě někdo najednou navrhl psát takovou prózu, které jsou plné literární časopisy, tak bych prostě přestal psát. To mě nezajímá. Próza není o nic horší než poezie, musí být stejně krásná." Sokolov je v tomto směru skutečně důsledný. Jeho věty znějí, obracejí se samy na jazyku, přetavují se do rychlejšího či pomalejšího tempa, jazyk v jeho knihách žije svým vlastním, bujným a autoru poddajným životem.

Otázkou v této konstelaci zůstává, jakou roli hrají v románu Palisandreia básně vložené do textu. Vzhledem kjejich vytříbenému stylu a naprosto tupému obsahu bych se klonila k názoru, že tady Sokolov míří s úsměškem na Borise Pasternaka. Především vzletná forma veršů a zparodovaná mystika odkazuje k Pasternakově románu Doktor Živago, který vypráví o smrti celé jedné vrstvy ruské společnosti - inteligence - v době občanské války a sovětizace Ruska. Náladu tohoto zániku dokreslují básně v románu. Básně v Palisadrei netvoří onu mystickou klenbu nad textem jako v případě Doktora Živaga, naopak dostalo se jim od Sokolova pořádného nactiutrhání, jako básně si zachovávají grafiku (zachovány jsou verše), často i zvuk a rytmiku (zvukoma- lebnostje vlastní všem Sokolovovým textům), ale jejich vyznění je skutečně přitroublé. Sokolov jako byv knize záměrně prohodil funkci prózy a poezie, próza je u něj spíše tou krásnější a zvučnější sestrou oškubané poezie. V jinak naprosto výborném překladu Jakuba Šedivého jsou básně nejslabším místem. Ztratily v českém překladu zvuk i rytmus, zachován byl pouze obsah a to ještě často za cenu změny smyslu. Celkově to textu asi příliš neškodí, protože čtenář pochopí, že se v básních jedná o parodii na básně, nikoliv o poezii jako takovou. Ale stylistické úpravy by jim neuškodily.

Každopádně Sokolovova Palesandreia zůstává nadčasovou a veselou knihou, kterou je dobré si přečíst i pětadvacet let po jejím vzniku.

Saša Sokolov, Palisandreia. Praha, Prostor 2010. Přeložil Jakub Šedivý.