Esej Jeana Améryho (1912–1978) O stárnutí vychází z duchovního prostředí existencialismu a ani čtyřicet let od prvního vydání neztrácí aktuálnost; každý z nás, pokud se nestane statistickou výjimkou, dříve či později zestárne.
Autor probírá různé aspekty stárnutí a začíná proměnou v zakoušení času a prostoru. Má-li mladý člověk před sebou „spoustu“ času, pak to především znamená, že žije ve světě vnímaném prostorově: svět je takovému člověku otevřen. Stárnoucímu se však uzavírá a on sám upírá pohled nikoliv do budoucnosti, nýbrž do minulosti. Započíná se ústup ze světa. Jednoho dne stárnoucí člověk nepoznává vlastní tělo, na sobě pozoruje, co v něm, kdysi mladém, budilo odpor. Jeho tělo se mu – stejně jako celý svět – odcizuje, neboť nyní je mu dáno jinak než v mládí. Zatímco tehdy byl vlastně bez něj a přitom s ním splýval, teď je tímto tělem a zároveň ve stálém zápase s ním. Dříve byl „energií“, teď je pouhou „hmotou“. Stárneme a nutně přestáváme rozumět světu, a to i když zápas o porozumění nevzdáváme, tj. když se povýšenecky neuzavřeme v tzv. věčných pravdách, či když se naopak hystericky nesnažíme držet krok s dobou. Nové pohledy na svět však přijímáme jen s největšími obtížemi a pravé potěšení nám neposkytují.
Esej O stárnutí stejně jako celé Améryho dílo se vyznačuje nekompromisní vůlí k pravdě.
