Reprezentativní výbor, který připravila Radka Rubilina, poprvé v češtině uvádí dílo ruské básnířky Anny Barkovové (1901–1976); to mohlo být postupně objevováno doma i v zahraničí teprve po pádu sovětského režimu. Autorka kvůli své tvorbě strávila mezi roky 1934 až 1965 více než dvacet let života v sovětských gulazích a další léta v mezidobí ve vyhnanství.
Její spisovatelská dráha se zpočátku slibně vyvíjela. Už v roce 1922 vyšla její první básnická sbírka Žena s předmluvou Anatolije Lunačarského, který jí také zajistil práci v moskevské Pravdě a ubytování v samotném Kremlu. Kvůli kritice panského života kremelské smetánky však záhy upadla v nemilost a dveře Kremlu se pro ni navždy zavřely.
Od konce dvacátých let mezi její hlavní témata patřil hladomor, zatýkání a všeobjímající strach. Pozdější poezie psaná v lágru a ve vyhnanství nabývá niternější, reflexivní podoby, básnířčino alter ego se stává zpodobněním celé historie Ruska. Od padesátých let reflektuje také hrozbu světové apokalypsy v podobě atomové války.
V próze, psané především ve vyhnanství, zachycuje Barkovová podstatu zla, diskutuje se svými postavami o smyslu existence a zobrazuje jejich vykořeněnost a nesvobodu. Její texty vyjadřují naprostou nedůvěru k jakýmkoliv ideologiím a patosu. Přes dominanci mnohdy až beznadějného pesimismu, jako je tomu v novele Osm hlav šílenství, lze v prózách Štěstí statistika Plačkina a Huspenina zaslechnout i gogolovsko-čechovovský smích skrze slzy.
