„Dítě zajímá jediné – kdy konečně skočí do náruče mámě a tátovi,“ říká překladatel Rani Tolimat
Když se Javier Zamora vydal ze Salvadoru za rodiči do Spojených států, bylo mu devět let. O své cestě po letech napsal memoár Solito, který jeho českého překladatele Raniho Tolimata zasáhl i z osobních důvodů. Raniho otec pocházel ze Sýrie a jeho bratr ze země musel za režimu Bašára Asada uprchnout. S Ranim jsme mluvili o tom, jak hledal český hlas devítiletého Javiera a kdy se mu při překládání vybavil příběh vlastní rodiny.
Co vás přivedlo k literárnímu překladu? Vzpomínáte si na první nabídku přeložit knihu?
Vyrůstal jsem v překladatelské, redaktorské a literárně vědecké rodině, takže mě překládání obklopovalo odjakživa. První knížku jsem si přeložil z vlastní iniciativy v sedmnácti pro jednu milou slečnu, maminka mi ji expertně zredigovala a bylo.
Váš otec pocházel ze Sýrie a váš bratr odtud za režimu Bašára Asada musel uprchnout. Mohl byste nám přiblížit příběh své rodiny?
Když začala v roce 2011 Asadova armáda masakrovat obyvatelstvo, bylo tátovi už skoro sedmdesát, byl nemocný na srdce a brácha s manželkou a dvěma syny se rozhodli zůstat s ním v Sýrii. O dva roky později táta v rozbořeném Homsu zemřel a v roce 2015 se bratr rozhodl sólově emigrovat do Evropy, což ten rok v hlavní uprchlické vlně znamenalo gumový člun, dlouhé pěší pochody a týdny plné nejistoty, prostě přesně to, na co vzpomíná Zamora. Překládání Solita bylo tím pádem hodně osobní. Ale má to happyend, celá bratrova rodina žije spokojeně v Německu a jsou normální součástí společnosti.
Vybavíte si místo v Solitovi, které vás, třeba i kvůli vlastní rodinné zkušenosti, zvlášť zasáhlo? Co se vám při čtení té pasáže vybavilo?
Já měl dětství bezproblémové, takže ty dramatické události, úzkosti a strachy, jaké Javier zažíval a jaké by žádné dítě jeho věku zažívat rozhodně nemělo, vnímám až z pohledu dospělého, mj. táty dvou dětí, které jsou sice už velké, ale na jejich devět let si na rozdíl od těch svých vzpomínám dost dobře. Konkrétní pasáže? Nechci moc prozrazovat z děje, ale obecně mě zasáhly situace, kdy Javiera v těch nejhorších chvílích jeho psychika chrání tím, že si povídá s náhodnou kolemjdoucí ještěrkou, hraje si na psa nebo si staví domeček z klacíků od kaktusů, to je tak dojemné a mrazivé zároveň, že jsem to vždycky musel chvíli rozdýchávat.
Zamora v knize vzpomíná, jak se v devíti letech vydal ze Salvadoru za rodiči do Spojených států. Knihu napsal jako dospělý, ale celou cestu prožíváme očima kluka. Jak jste hledal jeho český hlas? Byl pro vás jazyk dítěte výzva?
Překladatelsky? Jazyk dítěte obecně ani ne. Dětí máme v rodině i jinde kolem sebe celý život pořád hodně a jsem na jejich mluvu zvyklý, spíš šlo o to vystihnout nuance, aby Javier zůstal zcela věrohodný. Už jako dítě byl nesmírně chytrý a šikovný, vyhrával školní olympiády ve španělštině a měl vždycky samé jedničky, ale na druhou stranu do svého útěku nezažil spoustu věcí, které západní děti berou jako naprostou samozřejmost.
Ale jinak je ten dětský jazyk nesmírně důležitý, to díky němu je ta kniha tak strhující. Kdyby to Zamora vyprávěl ze současné perspektivy v minulém čase, úplně by to ten náboj ztratilo. Jenže on všechny pozdější roky dokonale odfiltroval a naprosto věrně se položil do té devítileté polohy, ve které všechno zažívá naprosto bezprostředně, nemá prakticky žádné zkušenosti, o které by se mohl opřít, a to ohromně zvyšuje dramatické vyznění té knihy, protože mnohým situacím jako čtenáři rozumíme lépe než Javier, tudíž víme, co se děje a co hrozí, a jen se třeseme za něj. Je to trochu jako ve filmu, kdy sledujeme, jak nějaké postavě hrozí nebezpečí, ale ona sama to neví.
A ještě z jednoho důvodu je ten dětský pohled cenný – my dospělí, kteří se zajímáme o věci veřejné, jsme zvyklí o ilegální migraci vést dlouhé debaty, někdy chytré, jindy hloupé, ale je to velké téma. Jenže Javierovýma očima je to všechno úplně jedno, dítě zajímá jediné – kdy konečně skočí do náruče mámě a tátovi. Samozřejmě nechci říct, že ty naše dospělácké debaty tím pádem nemají smysl, ale až je zase povedeme, bude dobré si ten dětský pohled nechat někde vzadu v hlavě a nezapomenout na něj.
Setkání s mámou a tátou je hlavním cílem Javierovy cesty. Během ní se ale musí spolehnout na lidi, které do té doby vůbec neznal. Kdo z jeho spolucestujících vám během překládání nejvíc přirostl k srdci a čím?
Jednoznačně jeho náhradní rodiče, Patricia a Chino. Kdyby ho nebrali jako vlastního, možná by nepřežil, nebo by skončil někde v nějakém dětském detenčním zařízení.
Kdybyste měl na autorském čtení přečíst ze svého překladu jedinou stránku, kterou byste nalistoval? Co byste chtěl, aby z ní posluchači slyšeli?
To jste mě zaskočila, o tom bych musel hodně dlouho přemýšlet. Asi bych si vybral nějakou scénu, kde je vidět ten zmíněný kontrast mezi Javierovým dětským uvažováním a drsným dospělým světem.
Ptala se Jitka Esserová
