Michaela Krčmová: Po stopách zapomenuté malířky z Prahy do Benátek

Rodným jménem byla Charlotte Radnitz, v Itálii si změnila jméno na Lotte Frumi. Rodačka z Prahy pocházela z dobře situované rodiny pražských Němců s židovským původem. Jako jedna z prvních studentek pražské Akademie výtvarných umění se zařadila ve dvacátých letech 20. století mezi nejlepší německojazyčné umělce, což ji v roce 1926 zavedlo až na benátské Bienále. Právě Benátky se jí staly osudem. Do města na laguně odešla definitivně v roce 1938. Lotte Frumi celkem pětkrát vystavovala na benátském Bienále, přátelila se s Oskarem Kokoschkou a portrétovala Ezru Pounda. V Praze se na ni však téměř zapomnělo. Její život a dílo nyní v objevné monografii přibližuje italianistka a někdejší rozhlasová dokumentaristka Michaela Krčmová. A pátrání zřejmě nekončí: krátce před vydáním knihy se objevil dosud ztracený portrét Georgese Karse od Lotte Frumi. V to ostatně autorka doufá, že se díky knize najdou další nezvěstné obrazy nebo kresby. 

Vzpomínáte si na chvíli, kdy jste poprvé narazila na jméno Lotte Frumi? Co vás přimělo vydat se po jejích stopách a věnovat jí celou knihu? 

Vzpomínám si na to velice dobře. Jezdím pracovně i soukromě do Itálie více než pětadvacet let. Při natáčení velkého rozhlasového dokumentu o císařské korunovaci Karla IV. v roce 2014 jsem se potkala s uměnímilovným diplomatem a ten mě později upozornil na tvorbu Lotte Frumi. Předtím jsem o ní vůbec neslyšela. Nápad jít po stopách Lotte Frumi pár let uzrával, až nakonec přišel ten správný čas. Na začátku nebylo jasné, kolik se o ní dá zjistit. Nakonec po dvou letech pátrání vznikla tato kniha.

Vystavovala na benátském Bienále a pohybovala se mezi významnými umělci své doby. Jak si vysvětlujete, že v rodné zemi její jméno téměř zmizelo z povědomí? 

Něměckojazyční umělci tvořili v Československu a zejména v Praze samostatnou komunitu a organizovali své vlastní výstavy. Dokonce Moderní galerie (předchůdkyně Národní galerie) měla také dva odbory: český a německý. Umělci žili a tvořili vedle sebe, jejich aktivity se příliš neprotínaly. Lotte byla poprvé provdaná za svého spolužáka malíře Richarda Schröttera. Úředně se však rozvedli v roce 1935. Potom přišel Protektorát Čechy a Morava a druhá světová válka. Přibližně třetina německojazyčných umělců měl také židovské kořeny a je jasné, co následovalo. Pak tu také byla nacistická propaganda ohledně moderního umění, které považovali za zvrhlé. Matka Lotte Frumi zahynula v koncentračním táboře Terezín, Lotte v té době už byla v Itálii. Po válce se následně zvedla Železná opona a o umělcích, jejichž rodným jazykem byla němčina, se nesmělo mluvit. Jakoby neexistovali. Navíc Lotte Frumi žila na té západní straně rozdělené Evropy. 

Kdybychom stáli před jejím obrazem a o autorce vůbec nic nevěděli, na co byste nás upozornila? Čím je její malba osobitá a co na ní nejvíc přitahuje vás? 

Měla velmi osobitý malířský styl, který je hrozně těžké nějak definovat. Navíc se  v průběhu života proměňoval. Lze však říct, že byla realistickou malířkou, nepatřila k avantgardě. V meziválečném období některé její obrazy vyzařují magický realismus, je inspirovaná metafyzickou malbou. Později je více „kokoschkovská“ a zásadní roli v její tvorbě hrají barvy. Italové tvrdili, že si přivezla ze střední Evropy určitou melancholii a vnitřní neklid, což její malování také ovlivňovalo. Pro mě je jeden z nejkrásnějších obrazů Pohled z paláce z počátku třicátých let právě v duchu magického realismu. Je namalovaný na desce, která má dvě křídla a rozevírá se jako okenice. To mi připomíná renesanční mistry. 

Kniha propojuje pražský život Charlotte Radnitz s benátským životem Lotte Frumi. Jak se po přesídlení do Itálie proměnila její tvorba – a co si naopak uchovala z Prahy? 

Kniha je rozdělená do dvou částí – na pražskou končící v únoru 1938 a na italskou do roku 1986. Proměnu jejího malířského stylu jsem už popsala v předchozí odpovědi, ale je dobré zmínit, že ta změna nebyla určitě jednoduchá. Ani z hlediska osobního, ani profesního. V Praze dvacátých a třicátých let byla skutečnou osobností, tvořila a vystavovala. Na prahu války se ocitla v cizině a musela zabojovat o své místo na slunci. Podle toho, co mi vyprávěli pamětníci, bych si troufla říct, že i přes chvilkovou tvůrčí krizi se nevzdávala a byla cílevědomá. Důkazem jsou také její účasti na Bienále a malířské ceny, které po válce získala. 

Za války se s manželem ukrývala v Toskánsku, zatímco její matka zahynula v Terezíně. Jak se vám dařilo rekonstruovat tuto část jejího života? Zachovala se svědectví o tom, jak svou zkušenost sama prožívala? 

Ano, to je pravda. Některá svědectví se zachovala i ve formě obrazů. Jako třeba toskánská krajina s datem 25. dubna 1945. Tento den je v Itálii svátkem, připomíná osvobození od fašismu. Není to pěkná část italské historie, a ani není snadné ji pochopit. Pokusím se velmi stručně: v roce 1943 se Itálie stala rozdělenou zemí. Jižní část osvobodili Spojenci (zjednodušeně geograficky), kdežto na severu vznikla nacistická republika se sídlem v městečku Salò u břehu Gardského jezera. Tu kontroloval Adolf Hitler. A protože Benátský kraj včetně města Benátky do ní patřily, musela Lotte spolu se svým druhým manželem Guidem Ehrenfreundem Frumim uprchnout do Toskánska na neznámý statek. Žili tam skoro dva roky v utajení a hrůze z toho, že je někdo udá. Ale víc nechci prozrazovat. Této dvouleté životní epizodě je v knize věnovaná celá kapitola. 

Při pátrání jste procházela archivy a oslovovala soukromé sběratele v několika zemích. Který objev pro vás byl největším překvapením? A byla chvíle, kdy už se zdálo, že některá stopa nikam nepovede? 

Jak jsem už řekla, zpočátku nebylo snadné něco v Itálii vypátrat. Krásné překvapení na nás čekalo s fotografem Ondřejem Polákem, když jsme fotili obrazy z depozitáře společnosti Dante Alighieri v Benátkách. Je tam její pravděpodobný autoportrét z roku 1936, který byl také vystavený ve stejném roce na přehlídce Prager Secession. A co je pozoruhodné, je podepsán Lotte F. Radnitzová. V té signatuře se skrývá informační poklad. Říká nám, že už tehdy si alespoň ve zkratce přidávala jméno Frumi ke svému jménu, ač ještě za Benátčana Frumiho nebyla provdaná. A pak je tu česká varianta německého příjmení. Nesouhlasila s politikou Německa. Jsem přesvědčená o tom, že podobně jako mnoho dalších německy hovořících intelektuálů v Praze té doby, uměla česky. Ale důkaz o tom, že by ji někdo slyšel česky mluvit, ten zatím bohužel nemám. Zatím.. 

V knize zveřejňujete také malířčiny osobní dopisy. Jaká Lotte z nich vystupuje? Dozvěděla jste se díky nim něco, co by vám její obrazy ani dobové dokumenty neprozradily? 

V knize jsou dva vlastnoručně psané dopisy. Jedná se o stručné lístky psané zdvořilostní formou italštiny. Co nám mohou prozradit o pisatelce? Měla úhledný rukopis a řekla bych, že z textu vyplývá, že jí záleželo na vztazích s lidmi, že ji zajímal jejich názor na její tvorbu, že hodně pracovala. V jednom dopise píše, že už je dva měsíce v Cortině a celou dobu maluje. Malování pro ni bylo vášní, posláním. Neustále se vracela ke své starší práci a hledala, jak ji vylepšit. 

Lotte Frumi portrétovala například Ezru Pounda nebo Georgese Karse. Co její portréty vypovídají o vztahu k lidem, které malovala? Máte mezi nimi některý zvlášť oblíbený? 

S těmi portréty to není jednoduché. Jsou mezi nimi osobnosti z tamního benátského prostředí, a mnohdy jsou pro české publikum neznámé. Proto jsem záměrně do knihy zařadila pouze výběr, nejsou tam všichni, které malovala. Ten Karsův portrét je krásný a dokonce bude od ledna 2027 k vidění v chebské galerii GAVU v rámci výstav opus magnum. Pochází z roku 1932 a zřejmě byl namalován v Paříži. Tento významný malíř pařížské školy původem z Kralup nad Vltavou musel patřit mezi Lottiny přátele. V tomto vydání knihy ale zařazený není, neboť zpráva o jeho existenci přišla trochu pozdě. Tisk knihy už se rozběhl. 

Mně osobně se líbí velmi portrét Olgy Rudgeové, životní partnerky Ezry Pounda. Jak je zahalený v modré barvě, Olga je útlá postavou, ale přitom byla tak houževnatá. Což byla pravá vlastnost pro fenomenální houslistku. Z jejího dopisu pro Lotte plyne, že se měly obě velmi rády. 

Doufáte, že kniha pomůže objevit další obrazy Lotte Frumi. Kde by se podle vás ještě mohly skrývat? A co by měl udělat čtenář, který doma nebo v rodinné sbírce narazí na dílo s jejím podpisem? 

Upřímně v to doufám. Pokud někdo ze čtenářů objeví nějaký obraz či písemnost, nejlépe by bylo obrátit se na nakladatelství PROSTOR. Určitě by mi dali hned vědět, neboť tento příběh ještě není zdaleka dopsaný.