Hledám odpovědi Svědek katastrofy v rozhovorech a esejích. 1966–2002

Základem souboru Hledám odpovědi, vydaného u příležitosti 100. výročí narození kronikáře holokaustu Arnošta Lustiga (1926–2011), se stal triptych esejistických a publicistických děl, která autor v češtině publikoval v letech 2000–2002. V jubilejním svazku, v němž jsou nyní poprvé shrnuta do jediné knihy, dostává prostor nejprve deset Lustigových úvah o systematickém ponížení a vyhlazení Židů za druhé světové války, o nutnosti uchovat toto svědectví v lidské paměti, o nezastupitelné úloze literatury i o postavení exulanta, ve kterém se ocitl po roce 1968 (oddíl Eseje). V následujících oddílech rozhovorů jsou mu pak sekundanty buď akademičtí odborníci (Odpovědi), nebo reportéři českých a amerických periodik (Interview). Jedenáct obsáhlých zpovědí spisovatele zastihuje nejen v poloze pokorného umělce a váženého pedagoga, ale i jako milovníka prostých radostí života, jako ctitele vnitřní ženské krásy a obránce přátelství.

Podobně jako u původního triptychu jsou tato Lustigova vyznání rovněž v souhrnném svazku prokládána cyklem jeho působivých fotoportrétů, které v prostředí bývalého terezínského ghetta a v pražských interiérech počátkem 21. století nasnímala nositelka Evropské ceny za fotografii Petra T. Růžičková. Spolu s osobní vzpomínkou novináře Karla Hvížďaly na společnou práci nedlouho před autorovým skonem soubor doplňují také dvě vědecké studie o morálním odkazu, jenž z tvůrce Noci a naděje, Démantů noci, Dity Saxové, Modlitby pro Kateřinu Horovitzovou, Krásných zelených očí či Židovské trilogie činí moderního beletristu světového významu. Autora, který celý život hledal odpovědi na otázky, proč ve 20. století jeden národ vystavil druhý nelidskému ponížení, proč člověk nadále ne­ovládá svou krutost a proč má ve zvyku vraždit nevinné. A především: co je třeba udělat, abychom takovým hrůzám už navždy zamezili.