Rusko roku 1916. Na dolním toku Volhy, kde od 18. století nacházeli domov němečtí emigranti, plynou stereotypní dny Jakoba Ivanoviče Bacha. Dvaatřicetiletý učitel němčiny má natolik nezajímavý vzhled i život, že se o něm nedá říct vůbec nic. Dokud ho statkář Grimm z protějšího břehu nepožádá, aby jeho sedmnáctiletou dceru Kláru učil německy. Lekce se konají za zvláštních okolností – dívka má zakázáno dívat se na cizího muže, proto musí být ukryta za paravánem. Klářin tichý hlas brzy naplní Bachův život, jako vzduch vyplňuje prázdnou nádobu. I sama žákyně začne usilovat o sblížení a prostřednictvím knih, které si vyměňují, posílá Bachovi důvěrné dopisy. Tak ubíhají týdny a měsíce, a zcela odlišní, osamělí lidé se do sebe zamilují. Jejich láska však nemůže uniknout událostem, jež s sebou přinese nástup bolševiků k moci. Velká historie vstupuje do Bachova života, přiměje ho čelit hrozným zkouškám, aby dospěl v silnou osobnost, stejně mocnou jako řeka Volha, v jejíchž zákrutech prožije celý život.
Ruská spisovatelka s tatarskými kořeny Guzel Jachina, autorka bestselleru Zulejka otevírá oči (2017, PROSTOR), se ve svém druhém románu Děti Volhy vrací k traumatům sovětských dějin, kdy revoluční idealismus chřadl uprostřed masového násilí stalinismu. Zatímco ve svém debutu nás zavedla na Sibiř a zároveň ukázala tatarštinu v sobě a v celém Rusku, v novém díle přibližuje podivuhodný folklór a životní styl povolžských Němců, který byl jejich deportací v roce 1941 zcela zničen.
Román Děti Volhy získal několik literárních ocenění včetně ruské státní ceny Velká kniha a byl dosud přeložen do sedmnácti jazyků.
