Nacistická kulturní politika v Protektorátu Koncepce, praxe a reakce české strany

Monografická práce Volkera Mohna je zásadním příspěvkem k fungování nacistického režimu a správy Protektorátu Čechy a Morava a rovněž k chování české společnosti za okupace. Autor využil všechny dostupné archivní materiály jak české, tak německé provenience, zpracoval dobové publikace v obou jazycích a rovněž tak i dosavadní odbornou literaturu.

Podle nacistické propagandy prožívali Češi za Protektorátu „dobu kulturního rozkvětu“. Taková tvrzení je samozřejmě třeba odkázat do říše legend. Přesto však právě v kulturní oblasti zbýval českému obyvatelstvu poměrně nemalý prostor pro realizaci, nenutili mu jen propagandu a nepředkládali jen lehkou zábavu. Lidé měli i nadále přístup k národním klasikům, v Národním divadle se hrála Prodaná nevěsta a z literárních děl 19. století se stávaly bestsellery. Rovněž většina umělců mohla zpočátku dál pracovat, pokud své působení přizpůsobili postulátům německých úřadů. Okupační režim se pro takovou formu kulturní politiky rozhodl především z toho důvodu, že mu šlo o zachování klidu v Protektorátu a nerušené fungování zbrojní výroby.

Autor podrobně a plasticky líčí, jak v jednotlivých oblastech – literatuře, hudbě, divadlu a filmu – reagovaly na německé zákroky české úřady, instituce a v neposlední řadě umělci. Ukazuje, jak je obtížné přiřazovat jejich chování ke zdánlivě jednoznačným kategoriím jako „odpor a odboj“ nebo „kolaborace“. Rozporuplnost a nejednoznačnost situace českých umělců i obtíže při hodnocení jejich postojů za protektorátu pak vykresluje na konkrétních příbězích umělců – spisovatele Františka Kožíka, dirigenta Václava Talicha a populárního krále komiků Vlasty Buriana.