Nesmrtelná túra do Compostely Poutníkem chtě nechtě

„O fyzický výkon mi nešlo: sportovec jsem odjakživa. A zcela určitě mi nešlo o knihu: nevedl jsem si cestovní deník, dokonce jsem si ani nedělal poznámky. Až celé měsíce po návratu jsem dostal chuť psát. Spolehl jsem tedy na protřídění vykonané pamětí.“ Jediný možný důvod mé cesty, odpovídá autor v rozhovoru pro Paris Match, „který mě napadá, je ten, že po působení v Senegalu jakožto [francouzský] velvyslanec a životě obklopeném tělesnou stráží jsem chtěl zjistit, jaké to je žít nechráněn. Toužil jsem po oproštěnosti, osamělosti, obnažení.“

Co se stane s duší, když nohy ujdou osm set kilometrů současným Španělskem po cestě s tisíciletou tradicí? Rufinova odpověď, jak mu ji přinesla vlastní zkušenost, je formulována střízlivě, skepticky, a přitom nesmírně vtipně a se schopností vystihnout město, krajinu, povahu či vzhled přesným obrazem či půvabnou scénkou. Cesta do Compostely je v jeho podání duchovní i skeptická, romantická i cynická a je vylíčena s jazykovým mistrovstvím, které se přitom nikdy nepoddává zálibě ve vlastním předvádění.