Penzion vzpomínek

Když Tony Judt v roce 2008 onemocněl amyotrofickou laterální sklerózou, nevyléčitelným neurodegenerativním onemocněním vedoucím k naprosté fyzické nehybnosti, nacházel útočiště v myšlení – svůj „palác paměti“ situoval do malého penzionu ve Švýcarsku, kde jako desetiletý strávil s rodiči šťastné chvíle zimní dovolené. A jak napsal, právě onen hotýlek se proměnil „z mnemotechnického spouštěče vzpomínek v prostor sloužící jako sklad“, v němž znovu promýšlel, třídil a oživoval to, co mu utkvělo v mysli. Byl si vědom, že hodnota návratů do minulosti „v zásadě spočívá v impresionistickém efektu: v tom, jestli se mi podařilo propojit a usouvztažnit soukromé a veřejné, zdůvodněné a tušené, vzpomínané a procítěné“. Tonymu Judtovi se to povedlo dokonale. Proudy vědomí ho přenášejí od nostalgických reminiscencí na život uprostřed jeho rozvětvené židovské rodiny, na zážitky spojené s otcovými auty, jídlem či čtvrtí Putney, k vlastním dobrodružným jízdám v londýnských dálkových autobusech a vlacích nebo k rodinným cestám trajektem Lord Warden. Ve vzpomínkách na dětství podává zprávu o strastiplné situaci poválečného Londýna, o architektuře jeho různých částí od zanedbaných koutů po takzvané lepší čtvrti a předměstí.

V dalších kapitolách se dotýká například nevlídné atmosféry středního školství, z níž se jako světlý bod vynořuje podivínský, ale hluboce lidský učitel, líčí, jak v mládí pracoval o prázdninách v kibucu a jak postupně ze svého nadšení pro tuto formu soužití vystřízlivěl, jinde s přesností a sociálním citem zachycuje poměry za svých studií v Cambridgi a v Paříži nebo vzpomíná na své studentské brigády či revoluční studentské hnutí. Brilantní jsou eseje na téma integrity slov, která jsou „vším, co máme“, a úvahy o Americe, „zemi nevinné a nebezpečné současně“, která mu učarovala, o jejích protikladech a zvláštnostech, sexu, americké pruderii i okouzlující rozmanitosti New Yorku.

Další kapitoly jsou věnovány střední a východní Evropě, odkud pocházejí Judtovi židovští předci, kteří do Londýna prchli před pogromy z Ruska, Rumunska, Litvy a Polska. Českého čtenáře bezpochyby zaujme, proč se Judt uprostřed pochybností spojených s krizí středního věku začal po setkání s Janem Kavanem na počátku osmdesátých let učit česky, jak se od Karla Čapka dostal k Václavu Havlovi, i jeho pocit, že z něj kontakty s českým prostředím udělaly „věrohodného veřejného intelektuála“ a že se díky ovládnutí češtiny stal „zcela odlišným typem vědce, historika i člověka“. Právě v této části Evropy Judt také nalezl vazbu ke svému východoevropskému a židovskému původu. Proto také jednu z esejí věnoval židovské identitě, vlastní sebereflexi a „životu člověka na hraně“. Výpověď o osobní zkušenosti, pevně zasazená do doby, v níž Tony Judt žil, byť byl poslední dva roky života odsouzen k nehybné samotě, je nesmírně autentická, navíc jí vědomí autora, že mu zbývá málo času, vtisklo výsostně existenciální rozměr. Nemalou pozornost si také zaslouží jeho jazyk a textem mnohdy překvapivě probleskující vědoucí ironický humor.