Quiproquo

Prudký úbytek „já“ je poměrně frustrující zážitek. Zjištění, že člověk je více jazykem „mluven“, než jím mluví, může mít dalekosáhlé následky, protože jazyk se proměňuje z prostředku domluvy v tkáň, z níž osobnost vyrůstá. Poznání závislosti na nástroji, o němž se člověk domnívá, že je víceméně v jeho moci, je však nezbytným předpokladem k dalšímu kroku do neznáma. Tato „záměna“ – Quiproquo – je tak překvapující, že si vyžádala tento text. Martínkova kniha je poslední v řadě jeho raných, dosud v Čechách nevydaných próz, které vydával v Paříži v Kolářově edici K.