Slunce mrtvých

V roce 1920 probíhala za občanské války v Rusku všeobecná evakuace bílého Krymu. Šmeljov se k ní však nepřipojil a zažil krvavou hrůzovládu maďarského bolševika Bély Kuna, který stál na Krymu v čele regionálního revolučního výboru a ze své pozice přikázal zabít bezpočet vojáků a důstojníků ruské armády, kteří uvěřili bolševickému slibu amnestie a zůstali ve vlasti. Společně s bělogvardějskými vojáky byly postříleny tisíce příslušníků etnických menšin, běženci, kteří se nestihli či nemohli evakuovat s bílými, představitelé podnikatelské, intelektuální a kulturní elity společnosti včetně starců, žen i dětí. Během těchto masakrů byl zastřelen i jediný Šmeljovův syn Sergej, pětadvacetiletý důstojník Dobrovolnické armády. Zlomený a vyčerpaný Šmeljov roku 1922 opustil Rusko a odjel do Paříže, kde vzniklo jeho nejlepší dílo, zčásti autobiografická novela Slunce mrtvých.

Próza Slunce mrtvých je nářkem nad zánikem Ruska, Šmeljov v ní líčí zpustošený, mrtvý Krym, mašinerii zabíjení za občanské války, každodenní nerovný boj s hladem i pozvolné umírání těch, kteří přežili řádění rudých. Slunce mrtvých je rovněž nelítostnou obžalobou viníků této katastrofy. Viníci však nejsou jen krutí bolševici, zobrazovaní jako hloupí, obhroublí lidé, kteří mají hlavy popletené několika bolševickými frázemi. Viníkem je ve Šmeljovových očích i Evropa, která vydala Rusko napospas zkáze a sama si dál žila svým poklidným životem v blahobytu, zatímco mrtvé slunce spaluje poslední zbytky života starého Ruska. Slunce mrtvých záhy po svém vydání v roce 1923 vzbudilo velký ohlas a bylo přeloženo do osmi jazyků; česky vyšlo poprvé v roce 1926. V edici Pozdní sběr nyní vychází v novém českém překladu Jakuba Šedivého.