Tereza filozof Láska v době libertinů

Román Tereza filozof z roku 1748, za jehož autora je nejčastěji považován Boyer d’Argens, patří k nejznámějším a zároveň nejvíce pronásledovaným textům 18. století. Byl šířen ilegálně, přičemž důvodem nebyly jen jeho silně erotické pasáže, ale zejména „libertinství“ v původním slova smyslu, to jest ideje, které šířil – problematičnost křesťanské morálky, náboženství jako lidský výtvor apod. Román má blízko k markýzovi de Sade, ale v zásadě v něm jde mnohem více o svobodu myšlení v duchu osvícenství. Vychází s dobovými ilustracemi a doslovem profesora Miroslava Petříčka. Z doslovu profesora Miroslava Petříčka k románu Tereza filozof

„Tereza filozof je atraktivní čtení na hranici pornografie (jak bychom řekli dnes), a přitom cituje filozofické nauky stejně smělé a převratné, jako byly ty, jichž se dovolávali encyklopedisté. Spis lze považovat za příklad zvláštního žánru, jímž je libertinský román.“

„Libertinský román ukazuje, že mezi oběma aspekty libertinství nelze vést jasnou hranici. Nonkonformismus volnomyšlenkářů a učenců 17. století jako by zde došel praktického uplatnění v chápání společenských norem, v rehabilitaci člověka jako smyslové a tělesné bytosti, a tedy i v radikálním popírání tradičních představ o lásce a sexualitě.“

„Dvojznačnost žánru umocňuje fakt, že libertinské romány je možné číst jako svého druhu výchovná pojednání, ač cílem edukace je likvidace těch principů, které se obecně pokládají za nezbytné pro její existenci. Romány, jakkoli na první pohled jednoduché, tedy až tak jednoduché nejsou, jejich literárnost je zřejmá: Tereza vypráví svůj příběh retrospektivně a půvab jejího líčení tkví v neposlední řadě v napětí mezi její zkušeností v době, kdy vypráví, a naivitou z doby, o které vypráví.“

„Napětí mezi zdůrazněnou sexualitou a parafrázemi filozofického učení o materialismu a přirozené morálce, resp. přirozeném náboženství, umocňuje skandálnost jednoho a současně maskuje skandálnost druhého. Je totiž zřejmé, že nízké a tělesné, do něhož v jejím vyprávění klesá „vysoké“ (církev, šlechta i vysoce postavení úředníci), podlamuje jeho autoritu a současně s tím i autoritu k němu příslušného obrazu sociální reality (přednost duchovního před materiálním). Filozofie je doma v nízkém žánru románu, dokonce v románu, který lze pokládat za obscénní či pornografický, ale obscenita je zde také způsob demaskování.“

„Libertinský román je zvláštní útvar: svým podáním je nejen rozpravou o sexu, nýbrž vybízí i k jeho praktikování. A jestliže je člověk jediná přírodní bytost schopná vládnout svým přirozeným sklonům a jestliže společnost zneužívá této jeho schopnosti k jeho ovládnutí (neboť právě odtud vychází ideál ctnosti a čistoty, věrnosti či předsudek o hříšnosti tělesných slastí), pak libertinský román tento mechanismus rozkládá. Je rovněž apologií smyslů, tedy svým způsobem i on navazuje na tradici antického epikúreismu a stává se skrytou, a přitom mezi čtenáři mnohem známější verzí osvícenské filozofie.“