Zimní včely

Vypravěč románu Egidius Arimond je přesvědčený, že ve včelstvu se vše řídí tím nejlepším způsobem s ohledem na přežití a blaho celku. Samotářský včelař a bývalý gymnaziální učitel z německého městečka nedaleko belgických hranic věnuje úvahám o životě včel podstatný prostor ve svých deníkových záznamech, které si vede od ledna 1944 do května 1945. Včelaření je v rodině Arimondů odvěkou tradicí, pro Egidia navíc v posledních měsících války představuje i hlavní zdroj obživy. Vedle tichého včelího bzučení však stále častěji slýchá i hukot nepřátelských bombardovacích letounů.

Protagonista románu je pravidelným hostem místní knihovny, kde pátrá po osudech svého předka z 15. století, benediktinského mnicha Ambrosia, jenž začal jako první v kraji včelařit. Zamiloval se však do venkovského děvčete, s nímž toužil založit rodinu, a klášter musel opustit. Vedle vášně pro včely a krásné ženy dědili Ambrosiovi potomci také epilepsii, která se v rodové historii objevovala znovu a znovu.

Pro Egidia žijícího v nacistickém Německu je toto onemocnění stigmatem, kvůli němuž byl suspendován z učitelského místa a donucen ke sterilizaci. Jako jeden z mála mužů, kteří nebyli povoláni na frontu, využívá situace a oddává se své slabosti pro ženy. Skrývá však ještě nebezpečnější tajemství: využívá své vynikající znalosti členitého terénu v pohraničí a svérázným způsobem pomáhá pronásledovaným Židům utéct do Belgie.

Konfrontací mírumilovného života včel s destruktivním počínáním lidské společnosti se Norbertu Scheuerovi podařilo vytvořit výjimečný a oceňovaný protiválečný román, jenž nepostrádá napětí, milostné drama ani křehkou poetiku přírody.

Černobílými ilustracemi válečných letounů knihu doprovodil autorův syn Erasmus.